Je tomu tak i proto, že v ní romancier uspořádal slovníkovým způsobem myšlenky, které považuje za nejdůležitější.  

Kundera se celý svůj život před veřejností schovával, nerad se veřejně prezentoval, nesnášel novinové rozhovory, utajoval na FAMU i své přednášky a studenti často měli co dělat, aby zjistili, kde ho najdou. I jemu blízcí lidé nevěděli, kde bydlí a na dveřích měl prý falešnou vizitku.  

A k této až obsedantní snaze utajovat své soukromí se Kundera vrací i v této knížečce, pro níž přeložil pojmy, které považuje za nejdůležitější. Sepsal je na žádost svého přítele Pierra Nory, ředitele časopisu Le Débat, v roce 1985, když se při korektuře překladu Žertu zamýšlel nad významem slov.  

Znovu nám připomíná, že umělec má udělat vše, aby potomstvo uvěřilo, že nežil, jak napsal Flaubert. Píše, že Maupassant zabraňoval, aby jeho podobizna byla publikována a dodává: Soukromý život člověka ani jeho tvář nenáležejí publiku!  

A když se ptají Karla Čapka, proč nepíše poezii, odpověděl: Protože nerad mluvím o sobě. A Italo Calvino ujišťuje předem, že o svém životě neřekne nikdy jediné slovo pravdy, protože po ní nikomu nic není. Cituje Nabokova: Příčí se mi strkat nos do vzácných životů velkých spisovatelů a nikdy žádný biograf nenadzvedne závoj mého soukromí.  

Podle jedné Kafkovy metafory romanopisec bourá dům svého života, aby z jeho cihel vystavěl jiný dům: dům svého románu. Z toho dle Kundery vyplývá, že romanopiscovi životopisci destruují, co romanopisec konstruoval, a rekonstruují, co destruoval. Jejich práce je z hlediska umění ryze negativní a není s to osvítit ani smysl ani hodnotu románu.  

Proto Kundera sní o světě, kde by spisovatelé byli zákonem donuceni držet v tajnosti svou totožnost a používat pseudonymu. Mělo by to podle něj tři nesmírné výhody: radikální omezení grafomanie; pokles agresivity v literárním životě; nemožnost biografické interpretace literárních děl.  

A přes tuto mnohaletou úpěnlivou snahu Milana Kundery o svém životě prozradit co nejméně a zbavit se nepovedených prací, aby z něj zbylo jen to nejlepší, co vytvořil, tato kniha vypovídá na nejmenší ploše velice přesně o jeho mozku. Zcela se nám obnažil.  

A do jakých historek je oblečen, nám v tu ránu je jedno. Je to manuál ke Kunderovi, který ukazuje, jak každá podobná snaha je marná: odhaluje komično sebeprezentace.