Přál jsem si jít do školy a být dospělý, abych taky mohl říkat, že něčím jsem. Táta byl ekonom, děda byl strojař a obchodník, soused byl právník, strýc byl profesor latiny a řečtiny a já chtěl být kominík. Líbilo se mi, že kominíci mají bílé čepice, jsou černí od sazí a v očích jim svítí bělmo. Byli privilegovaní: mohli chodit po úzkých dřevěných lavičkách po střechách, kam ostatní lidi nesměli a koukali se na svět shůry. Doma mi to nerozmlouvali. Když jsem šel po ulici s babičkou a někdo se jí zeptal, čím váš Kája bude, odpovídala: To je jedno, hlavně to, co bude dělat, musí umět nejlíp z celé ulice, aby uživil rodinu.

Do první třídy jsem se moc těšil, protože jsem se chtěl pochlubit, že umím číst. Naučila mě to babička: nejprve jsem četl doma nápisy na psacím stroji, rádiu a na konzervách, na procházkách názvy obchodů a začal jsem číst knížku o Ferdovi Mravencovi. Moc se mi líbily příběhy s Beruškou, s broukem Pytlíkem a hlemýžďem, na kterém Ferda jezdil jako na koni.