Právní systém by měl být konzistentní s historickým vývojem. Náš právní systém je v rozporu se systémem platným za Rakouska a v první republice.

Římské právo bylo založené na skutečnosti, že rozhodování soudce musí být spravedlivé k oběma stranám sporu. Bez ohledu na to, která strana sporu se na soud obrátí, výrok soudu musí být pravdivý. Čili jak výrok vůči žalobci, tak také opak výroku vůči žalované straně musí být pravdivý. Toto triviální pravidlo bylo součástí našeho právního systému až do roku 1950. Stačila k tomu jediná věta: Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. V roce 1950 byl tento paragraf zrušen. Totalitní justice si otevřela cestu, jak vynášet jakákoliv rozhodnutí. Stačila fráze, že v zájmu pracujícího lidu soud rozhodl a proti takovému rozhodnutí není obrany. Odborníci z našeho ministerstva (ne)spravedlnosti zavedli do současných právních předpisů termíny „naléhavý právní zájem“ a „závazný právní názor“.

Soudy s těmito nedefinovanými termíny normálně operují a na jejich základě vynášejí svá libovolná rozhodnutí.