Právní demokratický stát

Vlády za prezidenta Havla trpěly (a 30 let stále trpí) skutečností, že část moci výkonné a celá moc soudní pokračovala v praktikách, kterým se naučili za totality. Státní zástupci (prokurátoři) zůstávají zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mohou beztrestně obvinit kteréhokoliv občana, dokonce i poslance s mandátem imunity. V právním státě je takový krok nepřípustný. O každém skutku, nebo o podezření z vykonaného skutku, musí rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Státní zástupce má povinnost požádat soud, aby rozhodl, zda předložené důkazy stačí k obvinění, nebo zda policie má pokračovat ve vyšetřování. Jestliže soudce žalobu přijme, nebo povolí další vyšetřování, automaticky se musí stát zákonným soudcem šetřeného případu.

Neexistuje žádné předávání případu jinému soudci. Všichni soudci musí rozhodovat nestranně a nezávisle. Všichni mají stejnou pravomoc. Ústavní soud v První republice měl pouze třetinu soudců. Republika měla o 50% víc obyvatel. Soudy probíhaly bezproblémově, protože prokurátoři respektovali své povinnosti, a soudci věděli, co je spravedlivý (čili pravdivý) výrok. Právnické fakulty a jejich absolventi postrádají kritické myšlení, ignorují základy matematiky.

V právním státě každý soudce rozhoduje výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny, kterým je výrok soudu lhostejný. (Princip vyloučení třetího). Zůstanou pouze dva subjekty: žalobce (žalující strana) a odpůrce (strana žalovaná).

Soud je činnost za úplatu. Není-li žalobcem stát, musí soudce stanovit výši soudního poplatku, kterou skládá žalobce před jednáním soudu. Každý soud probíhá pouze mezi dvěma subjekty. Soudce vynáší své rozhodnutí jménem Republiky. Soudce má pouze dvě možnosti, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby.... Žalovaná strana hradí veškeré soudní výlohy žalobce.“