Jednoho nemůže nechat klidným úroveň „objektivního“ zpravodajství Česká televize. Dennodenně jsme (ne)humanitárně bombardováni „ověřenými“ informacemi o průběhu konfliktu na Ukrajině; stále přicházejí nové „zaručené“ zprávy – nesmějí chybět dramatické živé vstupy novinářů, ani pravidelný detailní rozbor předem vybranými komentátory a „hosty“ ve studiu – to se rozumí, že jen s tím „správným“ pohledem na věc. Nechtěným doznáním „objektivnosti“ je potom starší video z pořadu „Uvolněte se, prosím“, kde bývalá vojenská zpravodajka Jitka Obžinová popisuje, jak vlastně ony „živé reportáže z boje“ probíhají.

Snaha České televize udržet vyznění zpráv dle apriori daného scénáře je až komická. Mimoděk sami sebe zařazují, kam dříve nechtěli, ale kam jako jediní mohou – mezi „konspirační teoretiky“. V úterním pořadu „Události a komentáře“ byl i poslanec za hnutí Úsvit – Milan Šarapatka. Proč byl pozván zrovna on? Nu, to je jednoduché! Dovolil si zpochybnit dosavadní děj dramatu ČT o „nedemokratickém referendu“ na Krymu. To však neměl dělat!

Jak se dělá válečné zpravodajství

„Řekněte mi, jak se dělá válečné zpravodajství?“ Ptá se Jan Kraus Jitky Obžinové – bývalé vojenské zpravodajky pro ČT (v  Bosně, Chorvatsku či Srbsku). Dozvídáme se, že reportáže z terénu musí být divácky atraktivní, a proto si „renomovaní západní novináři“ vybírají určitá atraktivní místa vstupu. V Sarajevu se točily živé vstupy z „boje“ v podstatě jen na dvou místech: u ohořelého autobusu a v podzemním bunkru. Odtamtud se většina reportérů nehnula na krok. Ohořelý autobus měli totiž přímo na dvorku televize, kde pobývali.

Jitka Obzinová bez obalu přiznala, že válečné reportáže může dělat vskutku každý, protože to vlastně není ani nebezpečné. A ti „amatéři“, co jdou opravdu do terénu, jsou potom všem pro smích. Stačí si snadno zaplatit „malou ofenzívu“, aby pár vojáku předvedlo „hollywoodské“ drama a novináři pak expresivně popisují zběsilý „boj“. Toto je realita živých vstupů západních médií z válečných konfliktů. Takto většina novinářů „v terénu“ hrdinně nasazuje své životy. Jak mohou být potom zprávy objektivní? Odkud ve skutečnosti čerpají informace, když jsou jak „husy v ohrádce“? Je známo, že obvykle si je buď zcela vymýšlejí, přejímají z jiných médií či od „kolegů“ a téměř zásadně jen od jedné strany konfliktu.

Stále stejné divadlo...

Reportáže z Krymu (o těch z Kyjeva ani nemluvě) by se měly přejmenovat na „bělení mozků“ v přímém přenosu. Novináři „bojechtivě“ popisují pouze jednu stranu mince; na převážně ruském poloostrově si vybírají nebohé ukrajinské rodiny, jež nás mají vmanipulovat do jejich nepříjemné pozice, a přitom je zde majorita občanů ignorována, nebo ponechána na závěr jako „deviantní“ menšina ovlivněná ruskou propagandou. Jakékoli jiné zprávy, které kontrastují s narací dramatického vypravování, jsou relativizovány nebo připisovány „putinovským médiím“. Ale i další věci se nezměnili od dob živých vstupů z Bosny.