A v oblasti Zakarpatí, zvaném též Za­karpatská Ukrajina (v dřívějších dobách přináležela k Uhrám), která je víceméně shodná s někdejší Podkarpatskou Rusí, se měly vyprázdnit celé ves­nice. Jejich obyvatelé měli odcházet do zahraničí, aby tu vyčkali konce války, nebo pádu již málo populár­ního kyjevského režimu – podle toho, co přijde dřív.

Jinak řečeno, mnoho mužů ze západní Ukra­jiny v poslední době mělo odcházet do Ruska, aby se vyhnuli odvodu a za Ukrajinu nemuseli bojovat. Vždyť nakonec zůstává veřejným ta­jemstvím, že mnozí z odvedených Ukrajinců dezertovali, nebo se dobrovolně vzdali: někteří z těch, kteří byli nasa­zeni do bojů poblíž hra­nice s Ruskem, zde měli odhazovat zbraně a přebíhat hranici. Kyjev sice vydal několik dekretů, které zmocňují vojenské a bezpečnostní složky k zásahům, jež v mírových pod­mínkách zákony neumožňují, v reakci na takovéto události však měl vydat i dekret oprav­ňující místní velitele bez toho, že by o věci rozhodla vojenská prokuratura, na místě dezertéry zastřelit. Kyjev měl také při zoufalém nedostatku branců začít uvažovat o vyhlášení branné povin­nosti žen starších dvaceti let.

Pravdivost takovýchto zpráv, šířících se po sociálních sítích, naši investiga­tivní novi­náři nekomen­tují, i když je u nás čtou a různě si je v přílohách mailů roze­sílají ne-li tisíce, tak alespoň stovky uži­vatelů internetu, včetně redaktorů nejrůznějších novin a ča­so­pisů. Takováto tvrzení pocházejí z nejrůznějších zdrojů a čtenář si nemůže být tak úplně jistý, že jde o informace pravdivé. Jako se na Ukrajině bojuje skutečnými zbraněmi a díky skutečným kulkám a střepinám zde umírají lidé, vede se zde i skutečná, i když méně zřejmá informační válka, která je pro obě strany konfliktu stejně důležitá, jako pušky a obrněné transportéry. Neboť zkušenými experty vedená propaganda, polopravdy a cílené dez­informace mohou být v konfliktech účinnější, nebo alespoň stejně účinné jako nejmodernější vo­jenská technika. Přesto však nad žádnou zprávou o zločinech proti lidskosti (protože nejsme zví­řata, ale lidé) nesmíme nikdy jen mávnout rukou.

Ale pojďme se ohlédnout po událostech, starých několik měsíců. Jak o tom psal i náš tisk, ukrajin­ský parlament schválil v březnu 2014 vznik Národní gardy, ve které mělo bo­jovat až 60.000 mužů (jejich přesný počet není dodnes znám). Jádro gardy měli tvořit hlavně dob­rovolníci „z nichž mnozí se účastnili protestů na kyjevském náměstí Nezávislosti“. Bylo také roz­hodnuto, že garda bude spadat pod ministerstvo vni­tra a bude mít na starosti „bezpečnost hranic a boj proti tero­rismu.“ Půl roku na to, konkrétně pak 14. října 2014, potvrdil ukrajinský par­lament ve funkci no­vého, od převratu už pátého ministra obrany. Překvapivě se jím stal Stěpan Poltorak, velitel ne­dávno vzniklé Národní gardy, jehož si pro post ministra vybral sám prezident Petro Po­rošenko. A jak k tomu zahraniční novináři tehdy dodávali, právě Národní gardu separatisté obviňují z váleč­ných zločinů na východě Ukrajiny a úzké spolupráce s ozbrojenými oddíly radikálního hnutí Pravý sektor. Zde je třeba odbočit ke skutečnosti, že vůdce ukrajinského Pravého sektoru Dmytro Ja­roš v minulých dnech dohodu o příměří, uzavřenou 12. února v Minsku, ve svých prohlášeních neu­znal: „Jestliže ozbrojené síly Ukrajiny dostanou rozkaz stáhnout těžkou techniku a dělostřelec­tvo, Pravý sektor si vyhrazuje právo pokračovat v aktivních bojových akcích podle svých operač­ních plánů, aby dosáhl úplného osvobození ukrajinské země od ruské okupace.”

V říjnu 2014 nacionalistická strana Svoboda ve spolupráci s Pravým sektorem v Kyjevě uspořádala „mítink“. Několik stovek (podle některých zdrojů až 2 500) bojovně naladě­ných nacionalistů dora­zilo před budovu sněmovny, kde vyzývali poslance, aby uznali zvláštní status někdejší Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která se pod vedením kontroverz­ního nacionalisty Stepana Bandery a jeho souvěrců (Dmytro Kljačkivskyj, Roman Šuchevyč) ne­chvalně proslavila za 2. světové války. Přičemž sněmovna požadavek demonstrantů málem odhla­sovala, když z potřebných 226 hlasů návrh zá­kona dostal hlasů 217. Ovšem aby toho nebylo málo, uspořádalo také v říjnu 2014 před úřadem ukrajinského prezi­denta protestní mítink několik stovek vojáků Národní gardy Ukrajiny, do­žadují­cích se pro­puštění do zálohy v souvislosti s odsloužením lhůty povolávacího rozkazu, při­čemž se podobná akce konala i v Charkově. Někteří zahraniční no­vináři začali hovořit o vojen­ských vzpou­rách s nejasným pozadím, mezi spekulacemi se objevil též názor, že tito vojáci se ve skutečnosti ne­chtěli už podílet na zločinech páchaných na východě Ukrajiny, ze kterých je obviňo­vána Národní garda, přičemž také kritizovali zkorumpované velení Národní gardy, podřizující se Pravému sek­toru.