Loni na jaře jsem měl v Hluboké nad Vltavou přednášku s besedou. Když jsem byl předem požádán, abych vymezil téma akce, nadiktoval jsem: „Přežije Západ naši generaci?“ Už ten název, natož pak vlastní obsah debaty se tehdy některým účastníkům zdál příliš pesimistickým až katastrofickým. Moc rád bych věděl, jak se na věc dívají dnes, tedy poté, co se hlavně Americe stalo za posledních jeden a půl roku. A kolik z nich si dnes říká, že jsem byl tehdy možná naopak ještě optimistický.

Co tedy přichází z Ameriky dnes? Ano, lze říci, že za posledních mnoho dekád všechny zásadní trendy, v pozitivním i negativním smyslu, přišly do zbytku západního světa (včetně nás) právě odtamtud. A s menším či větším zpožděním a s menší či větší intenzitou pak zasáhly celý zbytek západní civilizace, a v jisté míře dokonce i celý ostatní svět.

Často šlo jen o módní vlny, které zmizely stejně rychle, jako přišly. Často ale šlo i o nenápadné, plíživé změny a posuny, které se sice v čase rozmělnily, ale mnohé po nich zůstalo. A tím vznikalo příznivé podhoubí pro další takové impulsy. S jistou nadsázkou lze říci, že pokud USA dostaly rýmu, zbytek našeho světa následně dostal zápal plic. A tak tomu je i nyní.

První smogové kalamity, první katastrofální dopravní zácpy, zásadní impulsy v umění, hudbě, kultu zdravé výživy či kolem joggingu, převratné změny technologické, ale i životního stylu, mládež sedící celé dny u počítačových her, nové sporty, dokonce i nové pivní styly, oblékání, ale i vlny násilí, organizovaného zločinu, okázalého pohrdání usedlým životem rodičů. Ale hlavně kolektivistické ideologie a sociální inženýrství nové generace. Prorůstání ideologických doktrín do státního aparátu, školství, médií i vědeckých institucí. Korporace jako překvapiví noví nositelé ostře protitržních postojů a mohutných společenských projektů.