Takže krabice na děti. Po světácku řečeno babyboxy. Prý úžasný nápad. Nejmíň na státní medaili, možná spíš na Nobelovku. Že to zachrání novorozence, kteří by jinak skončili mrtví v popelnici. Ale je tomu opravdu tak?

Je to už skoro dvě stě let od doby, kdy Fréderic Bastiat napsal legendární esej O tom, co je vidět, a co vidět není. Žijeme ve světě věcí na první pohled viditelných, zatímco ty „neviditelné“, často ale mnohem zásadnější, se na rozhodování téměř nepodílejí, protože lidé nedomýšlejí důsledky. Nedomýšlejí, že za viditelnou věcí se schovává nezamýšlený vedlejší, nechtěný a nežádoucí efekt.

Pro ilustraci oblíbený příklad: Je lepším bezpečnostním prvkem airbag, nebo spíše ostrý hrot směřující od volantu k řidičově hrudi? Na první pohled pitomost. Ale teď si představte, jak asi jede řidič v tom prvním případě, jak riskuje, jak je pozorný a opatrný, a jak v případě druhém. Najednou odpověď na to, ve kterém případě je řidič vlastně ohroženější, již není tak jednoduchá.

Proti babyboxům se stavějí pediatři i psychologové. Pediatrům vadí hlavně to, že babyboxy zbavují děti identity, dědičné anamnézy a pediatry tak i cenných informací, třeba na rozdíl od legálních utajených porodů, které dědičná rizika mohou dokumentovat.