Byli tu diplomati a politici, kteří tvrdili, že se vstupem do EU nebude nijak dotčena suverenita České republiky jako svrchovaného samostatného státu. Byli tací, kdo tvrdili, že Lisabonská smlouva nepřenáší moc z národní úrovně do Bruselu a z členských zemí nečiní podřízené subjekty. Co asi říkají třeba na zrovna dnešní zprávu o tom, že Evropská komise podala na Česko žalobu, protože náš parlament dosud nezavedl směrnici o ochraně udavačů. Komise požaduje, aby soud udělil Česku pokutu.

Událost má svou meritorní část. Tou je speciální institut vyvinění určité skupiny lidí, kteří by podle této směrnice neměli být zodpovědni za své činy, jimiž třeba někoho i neprávem poškodí. Bonzovat se má bez rizika, bez nutnosti dokazovat svá tvrzení, protože tím se práskači motivují k větší horlivosti a neomalenosti.

Výrok komise má ale i svou část formální, snad ještě důležitější. Jaká je současná praxe takzvané implementace unijních směrnic? Nevolení úředníci, vesměs z řad aktivistů se zájmy v příslušném oboru, dají dohromady nějakou novou právní úpravu, nevolená komise to schválí a pošle do národních parlamentů. Tam teprve jsou dokumenty poprvé konfrontovány s někým, kdo má mandát, kdo byl demokraticky zvolen a kdo se zavázal hájit zájmy svých voličů a své země. A těmto zákonodárcům se tvrdí, že už je rozhodnuto jinde a že mají jako roboti vše jen odmávat, ať už si jejich volič myslí cokoli, protože daná implementace je povinná. Vůči komu cítí naši zákonodárci svou loyalitu? Asi jak kdy a jak kdo. A políček, který naše republika dostává od bruselské byrokracie, má zvoleným členům parlamentů připomenout, že ve svých lavicích nejsou k tomu, aby projevovali svobodnou vůli, ale aby byli poslušní.