Sváteční čas jsem strávil v Rakousku, kde jsem měl možnost vidět v televizi záběry na stovky a tisíce uprchlíků, včetně starých lidí, žen a dětí, kteří čekají na lepší osud na blátivé louce pokryté něčím, čemu se u nás v Jizerkách říká „šedivák.“ Musím říci, že jsem po zhlédnutí těchto záběrů opravdu očekával, že se odněkud ze skupiny „migrantofilů“, kteří vidí v uprchlících budoucnost Německa a celé EU, ozve alespoň malé špitnutí v tom smyslu, že než slovinské, rakouské nebo německé promrzlé bahno, bude možná pro tyto lidi a zejména děti lepší česká pryčna s povlečenou matrací, polštářem a dekou, byť za plotem. Nechci srovnávat ostatní péči, například stravování a kulturní vyžití, protože k tomu nemám dost informací, ale promrzlou louku umím od postele v teple rozlišit poměrně bezpečně.

Neozvalo se ani muk. Naopak kampaň proti českému přístupu k uprchlické vlně trvá a v určitém ohledu se stupňuje. Jejím hnacím motorem jsou domácí, české politické a aktivistické síly, které neúnavně vysílají do zahraničí signály o tom, že mezi Bělou-Jezovou a Osvětimí jsou rozdíly jen kosmetického rázu. Rád bych v tomto smyslu připomněl, že je to projev hezké české tradice, která zbavila života Přemysla Otakara II. na Moravském poli, Mistra Jana Husa v Kostnici, Karla Čapka v Praze a mnohé další vynikající představitele české společnosti. Jsou to tytéž typy lidí, kteří dávají přednost cizím hodnotám před vytvářením vlastních. Pokládám za důležité uvést, že přes tuto hlubokou českou tradici nejsou Češi v EU jedinými, kdož plivou a kálejí do vlastního hnízda s intenzitou dříve nebývalou.