Budiž řečeno, že jde o jednosměrnou tendenci ke zlevňování měny, protože v českém jazykovém prostředí umožňuje text chápat pohyb oboustranně. Anglický význam asi lépe popisuje české, že „dobré peníze jsou vytlačovány špatnými“. Tento jev byl nazván Greshamovým zákonem až v roce 1857, kdy ho anglický ekonom Henry D. McLeod připsal siru Thomasu Greshamovi. Byl úspěšným obchodníkem, jako královský zmocněnec radil anglické královně Alžbětě I. v záležitostech týkajících se měnové reformy. Poukazoval na to, že její otec, Jindřich VIII., kvůli zlehčování svých mincí vyvolal pokles směnného kurzu anglických mincí a odliv veškerého ryzího zlata z království. Poprvé o této finanční zákonitosti rozsáhle pojednal někdy po roce 1377 Francouz Nicholas Oresme, biskup z Lisieux v díle Tractatus de Origine, Natura et Mutationibus Monetarium se stavěl proti úpravám peněz králem pro královo obohacení. Prohlásil takové zlehčování mincí za nespravedlivé a nepřijatelné, protože vede k demoralizaci lidí, narušuje obchod a k odlivu vzácných kovů ze země. Mikuláš Koperník napsal ve svém De Monetae Cudendae: „Není možné, aby mince se správnou vahou a mince zlehčené obíhaly zároveň. Všechny dobré mince jsou hromaděny, roztaveny nebo vyvezeny a v oběhu zůstávají pouze mince zlehčené.“ Ludwig von Mises uvádí, že ve skutečnosti je Greshamův zákon pouze případem obecnějšího ekonomického zákona, podle nějž není v tržním hospodářství nikdy žádná komodita využita k plnění funkce, kterou může stejně dobře naplnit i komodita levnější.

Víme dobře, že ekonomika a zejména finance, které ekonomiku jako systém stále více ovládají, jsou systémy bez plné odpovědnosti, a proto se v jejich rámci nemá do cesty devalvaci měny v zásadě cokoliv postavit. Jinak je tomu v systémech společenských, kde hraje odpovědnost důležitou roli. V České republice, kde si někteří lidé neustále namlouvají, že společnost je možné řídit na principu omezené odpovědnosti, jsou tyto otázky obzvláště aktuální. Ze strany zastánců firemního stylu řízení společnosti jde o nepřijatelný tlak na demokracii a společenské dění, které degraduje pouze na systém finančního hospodaření podle principů „má dáti-dal“ a „kdo dá více“. Jakýkoliv lidský nebo společenský rozměr včetně společenské odpovědnosti a lidskosti se z tohoto přístupu vytrácí. Pokud jako libovolné společenství podlehneme pokušení nechat se řídit jako firma, dočkáme se neblahých konců a hlavně připravíme strašný osud těm, kdož přijdou po nás. Nedopusťme, aby nám pravidla určovali ti, kteří nenesou plnou odpovědnost a nemají a nechtějí mít s naším prostředím, teritoriem, dobou ani s námi samotnými nic společného a chtějí jenom naši krev, pot a slzy, ze kterých bohatnou.

Společenská diskuse by se měla se veškerou vážností zaměřit na otázku, proč sebedemokratičtější politický systém není schopen vytvořit dostatek svobody, proměnlivosti a variability v celé společnosti. Je to tím, že distribuce moci ve společnosti se stále více odlišuje od distribuce politických informací, které stále více nesou plané řeči a na skutečné dění mají stále menší vliv. S tím úzce souvisí odpověď na otázku, proč stále více přebírají moc ekonomické systémy, zejména velké korporace. Když se podíváme na to, co tak posiluje roli soukromých korporací, pak vidíme, že je právě systém politické demokracie a jeho právní řád, který jim prostor k rozletu. To, co jim dává křídla, není Red Bull, ale právním řádem udělená imunita omezené odpovědnosti a celá řada dalších privilegií, kterými jim společnost uděluje právo ji samotnou nekontrolovaně ovládat. Je celkem nabíledni, že omezená odpovědnost přináší v libovolné komunikaci s osobou s plnou odpovědností výraznou výhodu. Kdo může ztratit méně, ten je svobodnější, může více riskovat a snadněji vyhrát. Zejména v dlouhodobém měřítku je převaha systémů s omezenou odpovědností jasně patrná. Variabilita ekonomických systémů je přirozeně nízká, protože jsou orientovány na konkrétní výsledek, a to ovlivňuje negativně variabilitu celé společnosti. Samotná míra variability jejich tržních vztahů nemá na společnost tak pozitivní vliv, aby ten negativní zvrátila. Často naopak jenom slouží posílení role omezené odpovědnosti ve společnosti. Správně tušili Karel Marx a Bedřich Engels, že ti, kteří mohou ztratit jen své okovy, budou nejlepším nástrojem rozvratu společenského řádu. Neodpovědní, slabí sice mohou staré uspořádání rozvrátit, ale nejsou schopni vytvořit nové a spokojí se s novou nesvobodou, která jim dá jen o trochu větší sousto.

Otázka míry a distribuce odpovědnosti ve společnosti je klíčová. Nízká odpovědnost by neměla být nikdy spojena s právem určovat společenská pravidla. Nikoliv nadarmo varoval Alexander Hamilton před tím, aby volební právo náleželo nemajetným a nesvobodným. Nejde o elitářství, ale o riziko morálního hazardu při správě společnosti u těch, kteří nemají co ztratit. Nezapomínejme, že se tržní hospodářství úspěšně prosazovalo vždy, když nebylo univerzálním společenským principem, ale nad ním byl určitý řád v podobě souboru hodnot a pravidel, který ztělesňovali lidé nad obchodní vztahy mocensky, majetkově i morálně povznesení či od nich jinak odděleni. Tak tomu bylo v minulosti a tak je tomu i dnes. Tito lidé mohou být diktátory nebo mohou být součástí mocenských struktur. V Číně řídí aktuálně největší tržní hospodářství planety Komunistická strana Číny, globálně nejúspěšnější pravicová strana. V USA hospodářství i politiku po celé století ovládá soukromý Fed a zdaleka nejen Singapur pozvedla vize a pevné zásady jediného muže. Kabinetním příkladem konfliktu plné a omezené odpovědnosti jsou rodinné firmy. Pokud v nich má přirozený hodnotový systém rodinných vztahů převahu, patří rodinné firmy k těm nejlepším a nejodolnějším. Na druhé strany není horšího rozvratu rodiny než ten, pokud v ní převládnou firemní systémy hodnot. Rodina se opravdu nedá řídit jako firma a v násobné míře to platí o státu.

Pokud se nyní vrátíme ke Greshamovu zákonu, pak si v návaznosti na Ludviga von Misese dovolím tvrdit, že jde ještě o obecnější a hlubší zákonitost společenskou nebo kulturní, spočívající v tom, že každá úroveň komunikace má sobě přiměřenou kvalitu svých prostředků. Že jde o jev obecnější, ostatně naznačuje nejranější popis obecného jevu ve hře Žáby aténského dramatika Aristofana. Překlad příslušné pasáže zní: „Naše město se chová stejně k mužům i k penězům. Má věrné a ctihodné syny. Má ... mince nezkažené, zlaté či stříbrné, všechny dobře vyražené, prověřené a čistě zvonící. A přesto je nikdy nepoužíváme! Jiné putují z ruky do ruky, bídná mosaz, vyražená teprve minulý týden a označená mizernou značkou. Stejné je to s muži, které známe pro ctnostný, bezúhonný život a vznešená jména. Místo nich dáváme přednost mužům mosazným...“