Jeho zdůrazňovaní zdvořilí „zelení mužíčkové“ počátkem roku infiltrovali celý krymský poloostrov, počátkem března se postarali (za pomoci ruských vojáků, kteří na Krymu podle rusko-ukrajinské smlouvy měli tak jako tak zůstat až do roku 2042) o jeho faktické obsazení, následovalo referendum s výsledkem, připomínajícím volební procenta ze socialistických dob – a bylo hotovo.

Pak ale začaly potíže. V Luhanské a Doněcké oblasti vypukly boje, jež se podle některých známek měly rozšířit i dál, vlastně až k podněsterské hranici, a vytvořit tak koridor, který by ruské území spojil jak s Krymem, tak i s Podněstřím.

Tento plán ale viditelně nevychází a některá prohlášení ruského ministra zahraničí Lavrova ze závěru roku naznačují, že pokud tento záměr existoval (a s pojmem Novorusko přišel na jaře sám Putin), tak se od něj zřejmě ustupuje. Ostatně přestože ruské vojenské angažmá na východě Ukrajiny je věc, o níž nikdo soudný nepochybuje, Moskva se ke své úloze v ukrajinské tragédii tvrdošíjně nehlásí.