Zablokovanou situaci, kdy se ministr Schwarzenberg, odvolával na to, že nejen v Moskvě, ale i v Bratislavě by chtěl vidět kariérní diplomaty, rozpohybovala až Rusnokova, či jak je dnes už notoricky známo, spíše Zemanova vláda. Ta nakonec do diplomatické mise vyslala jak paní Klausovou, tak pana Remka – a bylo takříkajíc hotovo.

Zatímco česko-slovenské kontakty jsou vysoce nadstandardní, ba možno říci snové, v případě Ruska se nic takového říct nedá. Vztahy dodnes poznamenává již téměř půlstoletá vzpomínka na rok 1968, skromného a skoro ostýchavého, ovšem ve vztahu k mocným zemím často velmi rezolutního Václava Havla označil oficiální kremelský politolog Vjačeslav Nikonov na počátku tohoto století za „nejantiruštějšího politika světa“, před pár lety přišly nepříjemnosti s americkým radarem – a podobných problémových míst ve vztazích by se našlo ještě dost a dost. V tuto chvíli má ale velvyslanec Remek proti svým předchůdcům jednu relativní výhodu – Vladimír Putin v krátkém projevu k převzetí jeho pověřovacích listin poznamenal: „Počítáme s důslednou realizací společných projektů v energetice včetně jaderné, jakož i v humanitární a kulturní oblasti.“ Pokud snad někdo v tomto vzkazu nezaslechl narážku eminentního ruského zájmu na dostavbě Temelína, tak to zdvořile připomínám.