Po čtyřech desetiletích komunistické segregace tzv. hendikepované populace od té údajně zdravé, a po dalších pětadvaceti letech pokusů tohle předpotopní dědictví překonat, protože hazarduje s lidským kapitálem, prohlásí Miloš Zeman zčista jasna, že je proti inkluzivnímu školství, protože děti jsou prý „nejšťastnější v rovnocenných komunitách“.
Není těžké si představit, jak by to vzhledem k tomu, že psychiatři už dneska vymysleli pro kdejaké zlobivé dítě diagnózu, s budoucími prvňáčky asi dopadlo, kdyby bylo po jeho.
Naštěstí pro ně po jeho nebude. Jen se opět, jako od začátku Zemanova prezidentování, bude zdejší veřejná debata pár dnů neplodně točit kolem jeho osoby. Mimochodem, i tu dovedou psychiatři už dávno zařadit do katalogu diagnóz.
Podstatnější než vyjmenovávat dnes už notoricky známé argumenty, které mluví pro inkluzivní školství, od individuální podpory talentu, který dříme v každé lidské bytosti, až po výchovu k solidaritě ve společnosti, nepochybně je zamyslet se nad tím, proč to Miloš Zeman dělá. Proč říká věci, které –při své inteligenci, a tu mu potvrzuje každý, kdo ho zná - může jen stěží myslet vážně.
Jedno z vysvětlení je, že neomaleně hraje na populistickou strunu: dobře ví, že většina rodičů, vedoucích své děti k zápisu, v duchu přemýšlí, kolik v té třídě, kam se jejich dítě dostane, bude mít například romských spolužáků.
Na tenhle souzvuk s podprahovými trendy ve společnosti Miloš Zeman sází, když propaguje segregaci hendikepovaných dětí. Jen to říká oklikou a nechá svého mluvčího vzápětí zdůraznit, že vozíčkáře svým výrokem určitě nemyslel. Koho myslel, to si lidé už domyslí...
Na tenhle souzvuk s podprahovými trendy ve společnosti Miloš Zeman sází, když propaguje segregaci hendikepovaných dětí. Jen to říká oklikou a nechá svého mluvčího vzápětí zdůraznit, že vozíčkáře svým výrokem určitě nemyslel. Koho myslel, to si lidé už domyslí.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas