To srdce ten dotek ucítilo, zachvělo se, a dalo povel mozku, aby nějakým způsobem zařídil, že ten, kdo se našeho srdce dotkl, dostal možnost do něj i vstoupit. Mozek poslechl a vykonal ten rozkaz zvláštním způsobem. Dal onomu šťastlivci, který tajemné chvění v našem srdci rozehrál, buď přezdívku, anebo mu pozměnil jméno.
Čili: pokud jsme my lidé kohokoli vyznamenali přezdívkou či obměněným jménem, dovolili jsme mu současně – ba se dá říci – že jsme jej k tomu dokonce i vyzvali – aby se do našeho srdíčka nastěhoval a tam se i usadil. Což je samozřejmě víc, než že jsme jej přijali za svého či že jsme jej k srdci přivinuli, jak se v podobných situacích též říká. Protože jsme to totiž byli my osobně, kteří jej přezdívkou či obměněným jménem obdarovali, přistálo na onom obdarovaném cosi z nás samotných, čímž se on stal částí naší a my jsme se stali částí jeho.
Prostě jsme se navzájem propojili, což je chemie velmi dobře známá ze školních let. Který učitel či profesor nás skutečně upoutal, ten do našeho srdce i vstoupil. A už to pak nebyl profesor zeměpisu Zikmund, ale Liška ryšavá, nikoliv ředitel Živný, ale Živňas, ne profesor dějepisu Chlápek, ale Chlop, ne učitel matematiky Čech, ale Rýbrcoul, ne profesorka angličtiny Vytopilová, ale Mamka atd. A nešťastní a nevýznamní – v našich očích samozřejmě, ale možná nejen v nich – zůstali ti pedagogové, kteří se ze svých neobměněných jmen směrem k naším srdcím nepohnuli.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV