Vím, že v těchto hodinách a minutách se na televizních monitorech v Česku odbývá hotový karneval oslav dnešního slavného výročí, že zaznívají nadšené projevy našich představitelů, že hraje hudba, kokardy, jásot, na praporu prapor, jak by řekl Viktor Dyk – a právě proto jsem tu bedýnku od rána ještě neotevřel. Protože já ten jásot nesdílím. A jsem si jist, že v tom nejsem sám, že jsou nás statisíce a možná i miliony těch, kteří nejásají prostě proto, že věřili, že od onoho přelomového dne roku 1989, kdy skončila jediná uznávaná pravda, se zeširoka otevírá brána pro pravdy všechny, pro všechny myšlenkové proudy, které budou mít každý pro sebe svoje strany, svoje noviny a časopisy, které budou v ušlechtilém boji idejí a v duchu Masarykova hesla demokracie je diskuse, soutěžit o ideje nejlepší a nejušlechtilejší. Že takovýto boj logicky a jaksi přirozeným výběrem idejí a názorů nejlepších vyprodukuje i nejlepší politiky, lidi vysoké duševní úrovně a ryzího charakteru, že studenti budou zase, jako za našich dní chodit do čítáren, kde si každý si vybere noviny svoje a při návratu z čítárny budou o svých politických názorech, předchozí četbou rozjitřených, tvrdě diskutovat.

Taková byla naše očekávání a čeho jsme se dočkali? Toho, že jediná minulá uznávaná pravda A, byla vystřídána novou jedině uznávanou pravdou B: Anebo jste si snad všimli, že se naše noviny či časopisy – pokud jde o ideje či o tu jedinou pravdu, jedny od druhých v čemsi liší? Že by se ideově lišila televize NOVA od ČT? Či deník Právo od deníku MFDnes? Či časopis Respekt od časopisu Reflex? A divíte se pak tedy tomu, že studenti a vůbec mladí lidé se už dnes mezi sebou o politice víceméně nebaví? A pokud ano, je úroveň té debaty poplatná onomu ideovému úhoru, který jedině je dnes u nás k mání. Že je zkrátka politika nezajímá. A odkud se tedy mají brát, když ne ze soubojů idejí, politici na úrovni, po kterých tak bažíme?