Když jsem se ho s ironií v hlase zeptal, jak chce tuhle proměnu uskutečnit, odpověděl: Vydáme všechny vaše knížky (byly tehdy čtyři), v masovém nákladu.

„Takže, co, podepíšete, nebo ne?

Řekl jsem, že nepodepíši, protože na podobné povolání nemám povahu, načež se můj společník bez dalšího slova otočil a nechal mě v zamřížované kleci nad prodejnou Barum na Denisově ulici v Ostravě stát opuštěného. Dveře klece za sebou nechal naštěstí otevřené, takže jsem z ní vystoupil, sešel po schodišti dolů do prodejny, kde se čile obchodovalo s pneumatikami, jako by právě tohle byla činnost pro celý objekt ta pravá, a vyšel jsem ven na chodník. S hlubokým výdechem, že tímto aktem mám už snad půlroční, každotýdenní a k smrti otravné výslechy StB za sebou.

Ovšem bez následků se mé odmítnutí spolupráce obejít nemohlo. Nakladatelství, v němž jsem své knihy začal vydávat, připravovalo tehdy druhé vydání mé knížky S devatenáctkou do Bernu, a to v impozantním nákladu 65 000 výtisků. No a když jsem se krátce poté dověděl, že ediční plán nakladatelství bude splněn tak, jak byl plánován – s jedinou výjimkou Devatenáctky do Bernu, jejíž vydání se odkládá na neurčito - věděl jsem, z které prodejny a ulice tenhle vítr fouká.