Zní to jednoduše, ale skutečná změna v demokratických zemích přichází volbami. Zatímco ve Spojených státech dosáhla společenská krize po osmi letech Obamovy vlády vrcholu a bylo relativně snadné zmobilizovat „obránce normálního světa“ a „tichou většinu“ pro podporu Donalda Trumpa, v Evropě postrádají odvahu jak politici, tak voliči.

Jinak si nelze vysvětlit nevídanou bezradnost ve francouzských prezidentských volbách (dvě třetiny voličů pro bruselofilní celebritu Emmanuela Macrona), neuvěřitelný volební výsledek komunisty Corbyna (Labour Party) ve Spojeném království, a více než polovinu voličů v Česku, kteří po čtyřech letech hodlají odevzdat hlas stranám ANO, ČSSD a KDU-ČSL, které tu SPOLEČNĚ stihly zlikvidovat tisíce živnostníků a poctivých pracovitých lidí, sebrat poslední zbytky svobody všem (všemožnými příkazy a zákazy, regulacemi a buzeracemi) a naprosto nejasnou zahraniční politikou ohrozit bezpečnost a suverenitu celé České republiky a všech jejích občanů.

Lidé mají strach a nevěří nikomu. Pochopitelně si pamatují přešlapy a kauzy politiků tradičních stran, jejich aroganci a odcizení se svým spoluobčanům a voličům. Důvěra se těžko získává zpět a obzvláště pak důvěra k těm, kteří svého času měli šanci ukázat, co umí a co mohou lidem nabídnout. Bylo by fér dívat se v tomto případě více do budoucnosti, než do minulosti. Bylo by fér přestat vyčítat socanům Ratha a Grosse a nám, modrým ptákům, zase Nečase s Nagyovou. Nic z toho už v těchto stranách nerezonuje. Nic z toho už není tématem (je směšné, že z toho někdo téma stále dělá) a je potřeba vidět současnou nabídku slušných a schopných lidí (mluvím samozřejmě o své straně, protože jestli v sociální demokracii slušní lidé jsou, nemohu to potvrdit ani popřít).