Jak a proč vznikl kartel OPEC, Organizace zemí vyvážejících ropu

Měli krátce před přistáním na milánském letišti Linate. Jenže na ranveji už se nikdy neocitli. Ten podzimní den, 27. října 1962, se trosky havarovaného letounu, čtyřmístného stroje Morane Saulnier 760 B, našly v katastru vísky Bascapè, asi patnáct kilometrů od milánské ranveje. Při nehodě zahynuli všichni tři pasažéři, zkušený pilot Bertuzzi, s 11 260 nalétanými hodinami, americký novinář McHale a Enrico Mattei, prezident ropného konglomerátu ENI. Po něm zbyl poškozený zlatý prsten. Jeho detailní fotografie je zobrazena i na stránkách odborné studie dvou vědců z turínské polytechniky. Vydali ji roku 2009 a po téměř půlstoletí, zdá se, prokazuje to, o čem se po celou předchozí dobu jen šuškalo. Na palubě letadla tehdy opravdu explodovala nastražená bomba.

„Flek“ v Agipu

Mattei byl schopný muž, někteří by možná řekli, že všehoschopný. Po druhé světové válce mu osvobozeneckým výborem byla svěřena zásadní role: měl skoncovat s Agipem, státní ropnou společností, pozůstatkem to fašistického režimu. Mattei, jenž sám do Mussoliniho fašistické partaje v roce 1931 vstoupil, však místo toho Agip přetvořil právě v ENI, čili Národní palivový trast, a stal se tak jedním z nejmocnějších mužů v zemi. ENI byl nezřídka připodobňován ke státu ve státě. Jak prozíravé bylo, musel si tehdy Mattei říkat, že za plné válečné vřavy, v roce 1943, po Mussoliniho rezignaci, převlékl kabát a dal se ke křesťanským demokratům a jejich partyzánským bojůvkám. Za válečné hrdinství jej Američané vyznamenali Stříbrnou hvězdou. A spolustraníci zase zmíněným „flekem“ v Agipu.

Matteiho ambice byly nenasytné, a ačkoli v padesátých letech neochvějně vládl ropnému „státu ve státě“, toužil ještě výš. Možná se chtěl stát jakýmsi J. D. Rockefellerem druhé půle dvacátého století. Tato jeho zjevná tužba byla snad umocněna i tím, že jej Rockefellerovi nástupci nevzali mezi sebe. Svůj úděl – vlastně úděl všech Italů – rád připodobňoval k osudu kotěte, jež se přiblíží k misce plné dobrot, u níž však hoduje několik velkých psů. Ti kotě nevybíravě napadanou a snaží se jej od misky zahnat co nejdále. „My, Italové, jsme jako to kotě: v misce je dost ropy pro každého, ale kdosi nechce, abychom se k ní byť jen přiblížili,“ říkával.

Těmi velkými psy bylo v jeho očích sedm obřích ropných koncernů, které tou dobou panovaly světovému obchodu s ceněnou surovinou: Anglo-Persian Oil Company (dnes BP), Gulf Oil, Royal Dutch Shell, Standard Oil of California (dnes Chveron), Standard Oil of New Jersey (dnes ExxonMobil), Standard Oil of New York (dnes ExxonMobil) a Texaco (dnes Chevron). Mattei tuto skupinu koncernů, v jeho očích jasný oligopol, ba kartel, chytlavě pojmenoval „Sedm sester“. Popudem ke sbratření, lze-li to tak v případě sester říci, jim bylo znárodnění íránského ropného průmyslu roku 1951, do té doby ovládaného Anglo-Persian Oil Company; v reakci na tento akt vlády ministerského předsedy Mosaddeka bylo na íránskou ropu uvaleno mezinárodní embargo. V roce 1954 americké ministerstvo zahraničí po opětovné změně režimu v Íránu, po svržení Mosaddeka a dosazení pro-amerického šáha, navrhlo ustavit konsorcium klíčových ropných společností, které by se zasadily o návrat íránské ropy zpět na mezinárodní trhy. Vzniklé „Konsorcium pro Írán“ je vlastně jen jiným označením spolku, jejž Mattei po svém nazval „Sedm sester“. Před prvním ropným šokem, k němuž dojde roku 1973, ovládaly „sestry“, z nichž hned třem byl „otcem“ někdejší Rockefellerův Standard Oil, až 85 procent světového trhu s ropou.