Lukáš Kovanda: Kartel OPEC vznikl přesně před šedesáti lety

13.09.2020 12:00

Komentář k šedesátinám kartelu OPEC

Lukáš Kovanda: Kartel OPEC vznikl přesně před šedesáti lety
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ekonom Lukáš Kovanda

Jak a proč vznikl kartel OPEC, Organizace zemí vyvážejících ropu

Měli krátce před přistáním na milánském letišti Linate. Jenže na ranveji už se nikdy neocitli. Ten podzimní den, 27. října 1962, se trosky havarovaného letounu, čtyřmístného stroje Morane Saulnier 760 B, našly v katastru vísky Bascapè, asi patnáct kilometrů od milánské ranveje. Při nehodě zahynuli všichni tři pasažéři, zkušený pilot Bertuzzi, s 11 260 nalétanými hodinami, americký novinář McHale a Enrico Mattei, prezident ropného konglomerátu ENI. Po něm zbyl poškozený zlatý prsten. Jeho detailní fotografie je zobrazena i na stránkách odborné studie dvou vědců z turínské polytechniky. Vydali ji roku 2009 a po téměř půlstoletí, zdá se, prokazuje to, o čem se po celou předchozí dobu jen šuškalo. Na palubě letadla tehdy opravdu explodovala nastražená bomba.

„Flek“ v Agipu

Mattei byl schopný muž, někteří by možná řekli, že všehoschopný. Po druhé světové válce mu osvobozeneckým výborem byla svěřena zásadní role: měl skoncovat s Agipem, státní ropnou společností, pozůstatkem to fašistického režimu. Mattei, jenž sám do Mussoliniho fašistické partaje v roce 1931 vstoupil, však místo toho Agip přetvořil právě v ENI, čili Národní palivový trast, a stal se tak jedním z nejmocnějších mužů v zemi. ENI byl nezřídka připodobňován ke státu ve státě. Jak prozíravé bylo, musel si tehdy Mattei říkat, že za plné válečné vřavy, v roce 1943, po Mussoliniho rezignaci, převlékl kabát a dal se ke křesťanským demokratům a jejich partyzánským bojůvkám. Za válečné hrdinství jej Američané vyznamenali Stříbrnou hvězdou. A spolustraníci zase zmíněným „flekem“ v Agipu.

Matteiho ambice byly nenasytné, a ačkoli v padesátých letech neochvějně vládl ropnému „státu ve státě“, toužil ještě výš. Možná se chtěl stát jakýmsi J. D. Rockefellerem druhé půle dvacátého století. Tato jeho zjevná tužba byla snad umocněna i tím, že jej Rockefellerovi nástupci nevzali mezi sebe. Svůj úděl – vlastně úděl všech Italů – rád připodobňoval k osudu kotěte, jež se přiblíží k misce plné dobrot, u níž však hoduje několik velkých psů. Ti kotě nevybíravě napadanou a snaží se jej od misky zahnat co nejdále. „My, Italové, jsme jako to kotě: v misce je dost ropy pro každého, ale kdosi nechce, abychom se k ní byť jen přiblížili,“ říkával.

Těmi velkými psy bylo v jeho očích sedm obřích ropných koncernů, které tou dobou panovaly světovému obchodu s ceněnou surovinou: Anglo-Persian Oil Company (dnes BP), Gulf Oil, Royal Dutch Shell, Standard Oil of California (dnes Chveron), Standard Oil of New Jersey (dnes ExxonMobil), Standard Oil of New York (dnes ExxonMobil) a Texaco (dnes Chevron). Mattei tuto skupinu koncernů, v jeho očích jasný oligopol, ba kartel, chytlavě pojmenoval „Sedm sester“. Popudem ke sbratření, lze-li to tak v případě sester říci, jim bylo znárodnění íránského ropného průmyslu roku 1951, do té doby ovládaného Anglo-Persian Oil Company; v reakci na tento akt vlády ministerského předsedy Mosaddeka bylo na íránskou ropu uvaleno mezinárodní embargo. V roce 1954 americké ministerstvo zahraničí po opětovné změně režimu v Íránu, po svržení Mosaddeka a dosazení pro-amerického šáha, navrhlo ustavit konsorcium klíčových ropných společností, které by se zasadily o návrat íránské ropy zpět na mezinárodní trhy. Vzniklé „Konsorcium pro Írán“ je vlastně jen jiným označením spolku, jejž Mattei po svém nazval „Sedm sester“. Před prvním ropným šokem, k němuž dojde roku 1973, ovládaly „sestry“, z nichž hned třem byl „otcem“ někdejší Rockefellerův Standard Oil, až 85 procent světového trhu s ropou.

Levní Sověti

Sto procent však „sestry“ neměly. V polovině padesátých let tak Sovětský svaz mohl vystupňovat svoji „hospodářskou ofenzívu“, jež spočívala ve vývozu rozličných surovin, zejména pochopitelně ropy, na trhy nekomunistických zemí, a to za velmi atraktivní ceny. Tuto strategii měli Sověti dobře vyzkoušenou na Finech, s nimiž poměrně čile obchodovali v podstatě od konce druhé světové války. Cílem bylo podmanit si danou nekomunistickou zemi nejprve ekonomicky a pak, bude-li třeba, využít vypěstované závislosti na straně západního partnera k dosažení politických cílů. I Sověti si již v padesátých letech dobře uvědomovali, že případná třetí světová válka by mohla – kvůli potenciálu jaderných či vodíkových bomb – spolehlivě vyhladit podstatnou část lidstva, pročež usilovali rozšiřovat svůj vliv právě prostřednictvím ekonomických tlaků a propagandy. Spojené státy nahlížely možné důsledky této praxe za podobně ohrožující jako přímý vojenský střet. A stejně tak Britové.

Tisíce a tisíce barelů levné ropy z Povolží a Uralu tak v druhé půli padesátých let plynuly nejen na trhy zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci, nýbrž kromě Finska také do Západního Německa, Rakouska, Itálie, či dokonce do Japonska. V roce 1959 Itálie předstihla Finsko a stala se vůbec největším nekomunistickým odběratelem sovětské ropy. Pod italskými obchody se Sověty nebyl pochopitelně podepsán nikdo jiný Mattei. Američané a Britové sledovali s nelibostí už obchody Finů se Sověty, ale když se na místo Finska dostala Itálie – stát geograficky mnohem bližší západu Evropy – byli kriticky znepokojeni. Levná ropa je ohrožovala nejen geopoliticky, ale také ekonomicky. Zejména v případě Velké Británie, ale pochopitelně také z hlediska Spojených státu či Nizozemí, byly dobré hospodářské výsledky největších ropných firem – „Sedmi sester“ – klíčovým státním zájmem.

Anglosaské zájmy na sklonku padesátých let vážně ohrožovala nejen „hospodářská ofenziva“ SSSR, ale i dohoda Matteiho ENI s íránským šáhem z roku 1957. Ta bezprecedentním způsobem dělila výnosy z ropných obchodů, a to v poměru 25-75 ve prospěch šáha (který íránskou ropu opanoval díky zmíněnému znárodnění z roku 1951). Dosud tomu bylo tak, že západní ropné koncerny se s vládami zemí, na jejichž území se dané naleziště vyskytovalo, dělily „fifty-fifty“.

V reakci na nastalý vývoj se „Sedm sester“ rozhodlo na přelomu padesátých a šedesátých let k několikerému zlevnění ropy, iniciovaném nejprve British Petroleum (nástupnický koncern Anglo-Persian Oil Company) a posléze Standard Oil of New Jersey. Jeho nově jmenovaného nejvyššího šéfa – poměrně neznalého reálií Blízkého východu – značně děsila představa, že Rockefellerovo impérium, byť legislativně rozdrobené na několik menších koncernů, bude zaplaveno a pohřbeno Chruščovovou lacinou ropou. „Sedm sester“ drželo při sobě, a zlevnila-li jedna, následovaly další. Tím však rozlítily blízkovýchodní režimy, které pro své státní rozpočty počítaly s vyššími příjmy, než jakých se jim mělo dostat po tomto zlevnění. Bagdádský zástupce Standard Oil of New Jersey tak do Ameriky informoval, že je rád, že z irácké metropole unikl živý – tak značné tehdy rozlícení potentátů bylo.

Wanda a OPEC

Novinářka Wanda Jablonski, československá rodačka, nejvlivnější žurnalistka té doby zabývající se ropným průmyslem, měla toto rozlícení z první ruky. Využila atmosféry doby a svých kontaktů a domluvila osudovou schůzku v jachtklubu na káhirském předměstí Maadi. Při večeři se sešel „Rudý šejk“ Abduláh Tárikí, saúdský ropný ministr, jeho venezuelský protějšek Pérez Alfonso, a klíčový kuvajtský, íránský a irácký a představitel zodpovědný za ropný průmysl. Účastníci tajnosnubné schůzky se gentlemansky dohodli, že se zasadí o vytvoření propojených národních ropných společností, a stejně tak o změnu poměru dělby ropných výnosů z obchodu se „Sedmi sestrami“ z 50-50 na alespoň 60-40. Tak vlastně vznikl OPEC, Organizace zemí vyvážejících ropu, jenž byl oficiálně ustaven o rok později, 14. září 1960. Vznikl kartel, jenž měl podle slov mnohých delegátů zakládající schůzky, hájit své zájmy tváří v tvář jinému kartelu, totiž „Sedmi sestrám“.

Zpočátku však „Sedm sester“ organizaci OPEC celkem pohodlně přehlíželo. S výjimkou situace v Íránu totiž ropa na základě uzavřených kontraktů náležela právě ropným koncernům, nikoli ropným státům. V běhu roků, zejména pak v sedmdesátých letech, však členské státy OPEC převzaly kontrolu nad svými nalezišti a jaly se surovinu využívat k podobnému účelu jako Sověti – k prosazování svých politických zájmů. Prvním skutečně velkým „kouskem“, jenž je OPEC obecně připisován, je ropné embargo z let 1973 a 1974, které bylo odpovědí na podporu Izraele ze strany USA a některých západoevropských států během Jomkipurské války.

Mattei už se embarga nedožil. Nestal se ani novodobým Rockefellerem. Jeho ambiciózní plány a smělé činy však zásadně přispěly k přetvoření celého ropného byznysu. „Sedm sester“ nezahubil, to nejspíše ony jeho, nicméně zásadně napomohl oslabení jejich vlivu.

Lukáš Kovanda

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

Předpokládané složení nové vlády:

předseda vlády: Petr Fiala (ODS), ministr vnitra: Vít Rakušan (STAN), ministr pro místní rozvoj a digitalizaci: Ivan Bartoš (Piráti), ministr zemědělství: Zdeněk Nekula (KDU-ČSL), ministr financí: Zbyněk Stanjura (ODS), ministr zdravotnictví: Vlastimil Válek (TOP09), ministr školství: Petr Gazdík (STAN), ministr práce a sociálních věcí: Marian Jurečka (KDU-ČSL), ministryně obrany: Jana Černochová (ODS), ministr spravedlnosti: Pavel Blažek (ODS), ministr průmyslu a obchodu: Josef Sikela (BPP), ministr dopravy: Martin Kupka (ODS), ministr zahraničí: Jan Lipavský (Piráti), ministr životního prostředí: Anna Hubáčková (BPP), ministr kultury: Martin Baxa (ODS), ministr pro evropské záležitosti: Mikuláš Bek (BPP), ministr pro legislativu: Michal Šalomoun (BPP), ministryně pro vědu a výzkum: Helena Langšádlová (TOP09).

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Hampl: Nejen dohonit, ale předhonit

21:37 Petr Hampl: Nejen dohonit, ale předhonit

Denní glosa Petra Hampla