Napříč kulturami, na začátku i konci časů jsou zakódována lidská přání. Člověk má i další potřeby, ale touha milovat a být milován určitým způsobem vyčnívá. Lidé bývají frustrovaní a neklidní. Líbí se mi, že v přízemí věd se míchají lektvary a jedním z nich je i nápoj lásky. Kdo jsou ony záhadné čarodějky, které se tím zabývají?
Hlavní je odhodit balast tupé nevíry a možným se stane všechno. Řekne se – magie, mystika. A hned se nám vybaví magistr Edward Kelley či Cagliostro. Čarodějky jsou v suterénu těchto věcí. Důležité je, že čarodějnictví má daleko delší tradici. Je tak dlouhá, kam paměť sahá. Čarodějka zní pejorativně. Snad si někdo představí temné formulky, mumlání zaklínadel. Čarodějka je přitom něco jako šamanka, bylinkářka, porodní bába v jednom balení. Má smírčí úlohu. Smiřuje, usmiřuje, směruje. Dříve byla vlastně v každé chalupě. Čarodějka chápe, že příroda je mocnější, než si myslíme. Ví, že všechno je chemie. Proč se toho bát? Využijme tohoto faktu: byliny svou povahou a vibracemi dokážou člověka zklidnit, zamilovat ho, dodat mu odvahu. Tato pravda je obsažena ve fenoménu pohádek, lidových písniček. To zdaleka nejsou látky jen pro děti, víte-li. Tam je zakódováno mnoho – i čarodějnictví. Proto čarodějka sbírá byliny, míchá, pomáhá.
Setkáváme se s názorem, že čarodějnictví je cosi temného – pohanského…
Čarodějka má víru v bohy. Podívejte se na severskou nebo třeba germánskou mytologii, na tyto báje: Ódin, Thór… Ve svátcích kola roku jsou zakódovány z předkřesťanské mytologie pocházející zvyky. Řada lidí si naše téma spojí s 30. dubnem, s opékáním buřtů a „gum z traktorů“. Mimochodem si lidé spojí měsíc máj s oslavou času lásky. Listopad zas intuitivně vnímáme jako měsíc smrti. Proto veškerý úklid před Vánoci. Ani ten Halloween nepřišel z USA. Amerika je složená z migrantů z Evropy přišlých. Halloween jest doba, kdy se podíváme ven a nevíme, co je živé a co mrtvé. Vlastně se zvedá opona mezi dvěma světy. Vzpomínáme na mrtvé. Svítíme jim na cestu, dáváme koláče, aby věděli, že si jich vážíme. Celý měsíc jsou tu pak zemřelí s námi. Poté, až listopad končí, nastává příprava na slunovrat. Každá hospodyně přirozeně uklízí. Naučila se to od babičky. Je najednou jakoby „šílená“ – začne péct jako o závod. Lidé se scházejí. Dřív to bylo na statcích, dělaly se koláče s jablky a ořechy. Rozdávaly se chudým spolu s oblečením. Ono totiž jen v tlupě se dá přežít zima, která přichází, aby zas odešla a uvolnila místo dalšímu životu. My si dnes dáváme pořád nějaké ty dárečky, zapomněli jsme na staré svátky, v nichž tkví důvody i některá vysvětlení.
Vypadá to, jako by šlo o nalezení počátku, prastaré paměti, která pomáhá zrekonstruovat ztracené vědomí podstat, smyslu existence, životního programu. Hraje v tom nějakou roli moderní trend izolovat člověka – odtrhnout jej? Institucionálně ovládat? Rodiny se rozpadají, páry se rozvádějí?
Čarodějnictví je skutečně nalezení kořenů. Vědomí kontinuity. Souznění. Lidem to připadá dnes neuvěřitelné, proto má slovo čarodějnictví onen pejorativní nádech. Samozřejmě, kdo si to myslí, sám sobě škodí. Otázkou je, kolik každý unese vlastního sebeklamu. Je důležité ukousnout si přesně tak velké sousto, které půjde spolknout, aniž by se člověk zakuckal či přímo udusil. Dnešní lidé se nevědomky nechávají, obrazně řečeno, držet pod krkem a předčasně chřadnou a uvadají… Jako kytičky, když se s nimi nevhodně zachází.
Máme si tedy nechat diktovat starými tradicemi, když ne přímo institucemi?
Prastará víra neměla restriktivní příkazy. Lidi měli žít tak, aby se za sebe nemuseli stydět. Člověk má bojovat především sám se sebou. Měl by překročit svůj stín nevíry ve vlastní já. Pak jsou tu ty roční doby a jejich prokazatelný vliv na jedince. Snad jste si všiml, že na podzim jsme nostalgičtí, protože se blíží zima. Chemický proces v těle odráží procesy kolem nás. Čarodějka přijímá čas a okolnosti, je větší realistka, proto může začít čarovat. A jsme u toho: světem otáčí víra a láska. Člověk bojuje o každý krok sám se sebou. Čarování znamená přijetí situace, ve které jsme. Musíme doslova akceptovat i svůj vztek, svoji lítost. Je nutné neutíkat před situací. Je třeba dokázat uzavřít mnohdy nepříjemnou minulost, a to proto, poněvadž ta se změnit nedá. Jen v této chvíli lze nalézt sílu a možnosti: důležité je pro začátek roztáhnout se „na šířku své postele“. Pro zopakování: nenakládejme si více, než dokážeme zvládnout. Raději vyhodnoťme situaci a vyslovme přání. Poslouchejte dobře: je důležité, abyste vyslovil své přání přesně. Nesmí zaznít žádné „kdyby“. Žádné „ale“. Tak, jak přání vyslovíte, tak se stane! Zaklínadlo není nic jiného nežli přesně formulované přání. Staniž se – přesvědčivá formule čarodějná. Avšak pozor! Přání jsou nebezpečná, jelikož se plní.
Copak je to tak těžké, něco si přesně přát? Máme tolik vzdělaných lidí? Že by neuměli vyslovit svoje dávné či momentální přání?
Proč jsou lidé přesvědčeni, že mají smůlu, když jsou to sofistikované bytosti? Na to se ptáte? Vezměte si například rybářku. Víte kterou? Tu, jež otravovala zlatou rybku, aby ta ji plnila přání. Nakonec to rybářce „zlomilo vaz“. Byla neskromná či spíše neznala míru. Nevšimla si, že může být šťastná. Smůla neexistuje, zatímco existuje špatný odhad. Matka s dcerou se nedohodnou, jak to bylo v dceřiném dětství. Každá to vidí ze svého úhlu. Pro emoce chybí nadhled. Všeho s mírou přece! Schopnost uzavřít minulost je vzácná a nutná. Musíme přijmout minulost. Jinými slovy rada pro muže: prošel jsem nepříjemným obdobím. Je to „kráva“, ale už na to nebudu myslet.
Není to všechno dobou? Ženy jsou logicky chladné, muži zženštilí, plní emocí?
To je strašná doba? Doba byla strašná vždycky. Možná procházíme „novým zánikem Říma“. Máme všechno, jsme tak rozcapení, že neumíme řešit ty nejzákladnější situace. Všichni mají stát na nohou a bojovat se životem, překonat doslova své krajní meze. Vezměte si sportovce. Řvou a dokazují si svoji sílu. Chlapi na tribuně řvou, ale sami sebe nepovzbuzují. Životní styl dnes je ten, že se derou dopředu cizinci a nepřizpůsobiví. Ti skutečně umějí bojovat se životem. Teď se nebavíme o tom, že účel světí prostředky, ale o odhodlání a vytrvalosti.
K čemu je odhodlání a vytrvalost, jestliže moderní ženy dávají mužům najevo, že nestojí moc o city – lásku? Vítězí pragmatismus. Snaha získat určitou výhodu. Není to tak?
Stojí ženy o mužskou lásku? Kain zabil Ábela. Bůh přišel, vypálil bratrovrahovi znamení a řekl Adamovi, vem si toho zmetka a mazejte do údolí oplodňovat dcery pozemské. Adam udělal Evě další dítě, zanechal ji tam a šel do údolí a 980 let tam souložil jak zrzavej mravenec – zakládal tam rody. Těhotnou ženu tam zanechal. Povím to méně drasticky. Za to, co se děje dnes, může emancipace. Bible je patriarchát. Ale prapůvodní vzorec je žena, děti, oheň. Muž přitáhne mamuta k jeskyni. Rozsévač semene má být mužskej. Toto je mužská funkce. Dnes tuto funkci převzaly ženy, zatímco z mužů jsou renesanční básníci.
Mohla byste to upřesnit?
Neexistuje rovnocennost mezi pohlavími. Muž má chránit, bránit a živit. Každá žena chce lásku, něhu a pozornost. Chce svého prince. V moderní době však chce být s mužem rovnoprávná. A to je špatně. Jelikož, jakmile chlapa shodíš z koně a díváš se mu do očí, chlap tě chce zabít. Stane se tvým sokem. Láska snad není o soupeření. Tragédie začíná poklopcem u ženských kalhot. Následuje unisex. Mizení hranic mezi pohlavími je problém. Emancipace ženám nekonečně škodí. Žena má zůstat ženou. Všechny ženy touží po něžné lásce gentlemana, který je jim oddán a miluje je. Žena potřebuje samce s testosteronem. Jaká je realita? Moderně vyhlížející byznys manažerka s kravatou a v kalhotách, dále v neurčitelném věku, zapomíná na své ženské poslání. Kde se v chlapech má brát testosteron, když mají před sebou napůl chlapa. Sami se pak stávají napůl chlapy, respektive napůl ženami, kteří nevědí, co mají dělat. Role pohlaví se zaměňují. Je to omyl.
Takže?
Když si samec namlouvá samici, mění barvu, rostou mu parohy, pere se se soky, udělá pro samičku cokoli. Tetřev změní velikost. Když samičku dostane, má ji rád, ale zplihne. Emancipovaná žena se nechce starat o unaveného muže, který přijde z práce. Muž musí neustále ženu ujišťovat. Žena je praktická, muž milující. To je dneska těžko proveditelné. Také velké zlo dělá konzum. Konzum je také sex bez lásky. Tradičně se sex spojuje s láskou. Dnes sex není láska. Je to jen „sex“. Láska je ale spirituální pocit. Chci říci za nás za ženy: jsme schopny se tak zamilovat, že se umíme chovat jako šestnáctileté gymnazistky. Pro chlapa uděláme cokoli, protože je prostě úžasnej. Tahle ženská schopnost je uměle přerušena. Začalo to sufražetkami. Jako když stlačíme pružinu, ženy vyskakují jako čertík z krabičky: „Nejsem žádná blbka, abych se zamilovala do nějakého voříška.“ Puštěná pružina pak vystřelí větší silou. Přijde zahradník a oblbne paničku. Ta si splete blbost a hrubost s chlapstvím. Když se probere z oparu, je pozdě. Muži jsou větší zbabělci, než si myslíme. Netroufnou si projevit své chlapství. Mají strach z neúspěchu. Z prohry. Z výsměchu. Nejkrásnější pohled na chlapa je chlap na jednom koleni. Dnes vidíme toto: Holka hledí chlapovi do očí jako sokovi. Jakmile chlap ženě nevyhoví, ona ho buď zažaluje, nebo ho opustí, nebo oboje. Jedná se o analogii obchodu, kam nemá smysl chodit, když se nevyhoví zákazníkovi.
Vyznívá to všechno neutěšeně. Je nějaká šance na nápravu?
Pokud se muži a ženy nevzpamatují, budeme tu mít například zámožné ženy, které přitom nemají nic. Tyto ženy by nejraději klofly Joffreyho de Peyraca: čili sexy chytrého milujícího tolerantního bohatého chlapa. Ve skutečnosti je tento „chlap“ poskládán z pěti chlapů. To neodpovídá často realitě. Rada je tato: Ženy, vyberte si toho, jehož pohled rozechvívá. Popelky hledají lásku stejně jako princezny, což se může zdát velmi těžké, ale opak je pravdou. Ženy-Popelky mají naopak daleko větší pole působnosti a daleko menší nároky než princezny, a proto mají daleko větší výběr. Chybí jim milující muž úplně ze všeho nejvíc.
Existuje vůbec (velká) láska?
Pamatujte si hlavně: láska si neklade podmínek, nepleťme si ji se sexem. Hlavně aby láska vůbec byla. Proto má smysl bojovat sám se sebou, jinak nás úplně rozdrtí predestinace. Michael Jackson zpívá píseň Muž v zrcadle. Pakliže chceš něco změnit, podívej se do zrcadla a začni u sebe. Zdokonaluj se. Urvi si to, na co stačíš. Mužskejch je hodně, chlapů málo. Žena ale musí dovolit muži, aby se jí dvořil. Nejlepší afrodiziakum a radikální řešení je toto. Řeknu to schválně obecně. Ženy by měly zůstat ženami, měly by umožnit mužům, aby je milovali. Láska je skutečně bezpodmínečná. Existuje. Nalezněme ji a budeme šťastni.
Rozhovor vedl Vladimír Franta, publicista.
Marcela Košanová se narodila roku 1952 v Chomutově. Pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici, pěstounka v jeslích, barmanka a jako vedoucí kuchyně v domově důchodců. Je šťastně vdaná, má tři dcery a jednoho syna. Čarování se plně věnuje od svých čtyřiceti let. Na toto téma vydala řadu knih, například Čarodějnický kalendář, Čarodějnický slabikář nebo Magickou padesátku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
