Marek Řezanka: Lidská práva v nelidském systému

Připomeňme si takové jednoduché, ba přímo banální, skutečnosti, jako že svoboda se neslučuje se zotročením a ponížením. Že lidským právem je neumírat na ulici hlady. Že svoboda znamená nebýt preventivně odposloucháván a nebýt normalizován ve svém kritickém myšlení. Že základním lidským právem je právo na mír. Právo nemuset nenávidět.

Myslíme-li to s demokracií vážně, nemůžeme druhé vykořisťovat, dělat z nich nezaměstnatelné, štvát jednoho proti druhému, brát jim lidskou důstojnost. Svobodný není ten, kdo je udržován v nevědomosti a je manipulován, jak se má rozhodnout. Samozřejmě zcela svobodně.

Chápeme-li lidská právě globálně a univerzálně (jinak ani chápat nejdou, protože pak si hrajeme na nějaké „nadlidi“ a „lidi druhé kategorie“), měli bychom se zajímat o sociální práva lidí v Latinské Americe či v Asii, měli bychom dělat vše pro ukončení letitých bojů na africkém kontinentě – a neměli bychom bagatelizovat rasovou nenávist v USA, jež má v současnosti kořeny zejména – jak jinak? – v oblasti sociální.

Boj proti rasismu

Není snad ani možné mluvit o lidských právech, a nezmínit M. L. Kinga: „Amerika nedojde klidu a pokoje, dokud černochům nepřizná jejich občanská práva. Smršť nepokojů bude nadále otřásat samotnými základy této země, dokud jednoho šťastného dne nepřijde spravedlnost. Je tu ale něco, co musím zdůraznit svým lidem, kteří našlapují na vyhřátý práh vedoucí do paláce spravedlnosti. Na cestě za svým plnoprávným postavením se sami nesmíme provinit bezprávím. Nesnažme se uhasit naši žízeň po svobodě z pohárů hořkosti a nenávisti.“

USA se stále se svou minulostí nevypořádaly. Rosa Parksová sice již může zůstat v autobuse sedět, ale jiné rosy parksové se musejí strachovat, zda jejich synové a vnuci nebudou zastřeleni v pouličních bitkách, a to klidně „bílými“ policisty. Pokud nemají vyšší životní úroveň, budou bezmocně sledovat, jak jejich děti nemají šanci získat lepší vzdělání a jak skončí v nějakém gangu a posléze s kulkou v těle či budou šlapat, aby přežily do druhého dne.

Boj proti zotročování, kolonialismu

Kromě světových válek snad nic nepřineslo tolik lidského utrpení jako kolonialismus. Jeho podstatou se stalo, že z některých lidí udělal téměř (nebo zcela) bezprávné – a snažil se tento stav obhajovat. Jako se dříve katolická církev snažila obhájit učení o „trojím lidu“.

Připomeňme si například poselství Patrice Lumumby, jež je jasné a jednoduché: „Pro mne Demokratická republiko Kongo neplač, plač pro své děti!“

Zodpovědností - mimochodem se jedná o další zdiskreditovaný pojem – chápejme právě tato slova. Zodpovědné není udržovat další generace v klamu a otroctví nevědomosti, ale zodpovědným chováním je takové, jež brání budoucí proti zotročení, manipulaci, zneužití.

Boj proti sociální nespravedlnosti

Nemůžeme obstát se hrou na lidská práva, pokud z nich vyškrtneme sociální rozměr. Demokracie je neslučitelná s válkou. Jednou z forem války, ba přímo permanentní, můžeme označit hluboké porušení sociálního smíru. Všímejme si vykořisťovaných, zbídačených, bezprávných. Jako symbol zde použiji dokument Rehada Desaie - Miners shot down (postavení horníků v jižní Africe).

Nevzdávejme se práv, za něž naši předci sváděli osudové boje, v nich mnozí položili své životy.

Kupujeme si výrobky, které vznikají na základě dětské práce a neskutečného vykořisťování lidí, kteří jsou z našeho pohledu „velmi daleko“. Jako by tedy neexistovali. Podporujeme firmy, které vyvražďují velryby, které mají na svědomí ropné katastrofy a výrazné znečištění životního prostředí, které kácí vzácná dřeva a ilegálně je dovážejí do zemí, kde je po nich nejvyšší poptávka. Mlsáme čokoládu, za níž již nevidíme děti na plantážích. Děti, které nepoznají vzdělání.

Chystáme se podepisovat transatlantické smlouvy, kde si nadnárodní korporace hrozbou astronomických arbitráží zajistí prosazení svého práva. Práva, které je v přímém rozporu s našimi zájmy a našimi právy. Podobné nadnárodní smlouvy slouží k likvidaci našich sociálních práv, potažmo našich lidských práv a svobod. Co na to řeknou „naši demokraté“?

Boj proti omezování osobní svobody a zatajování informací

Film Ucho vznikl jako reakce na všudypřítomný strach. Je to film velice působivý. Navíc je aktuální. Hlasme se k odkazu Edwarda Snowdena. Je to člověk, jenž pomohl odkrýt, že americká Národní agentura pro bezpečnost (NSA) shromažďovala informace o telefonických hovorech a e-mailech milionů Američanů.

Později se ukázalo, že sledovány byly i miliony cizinců, včetně desítek hlav států a vlád, což důvěře a prohlubování přátelských vztahů vskutku neprospívá.

Nejvíce se zajímejme o ty informace, jež se z mainstreaomových médií nedozvíme. Učme se pochybovat a hledat. A nepochybujme výhradně o mainstreamu.

Jedině tak máme šanci přiblížit se něčemu, co lze definovat jako stav svobody.

Boj proti bezpráví

Nepěstujme žádné dvojí metry. Chceme-li se něčím řídit, musí jít o koncepci platnou pro všechny. Jakmile začneme zavádět výsady a vytvářet „své parchanty, takže dobré parchanty“ a „nežádoucí světce, tedy špatné světce“, jsme na nejlepší cestě od demokracie.

Připomeňme si omluvu chilských soudců za to, že za éry diktátora Pinocheta neřešili zločiny na lidských právech. Soudcovská asociace v prohlášení uvedla, že soudy během diktatury v letech 1973 až 1990 ignorovaly podněty lidí, kteří žádali objasnit zločiny páchané režimem na nich samotných či na jejich blízkých. Chilské soudy v tomto období odmítly zabývat se více než 5000 případy. »Přišel čas požádat o odpuštění oběti...a chilskou společnost.«

Je stále řada těch, kteří budou Pinocheta a jeho éru velebit, třebaže znamenala pošlapání všeho svobodného a demokratického.

Stejně tak je nemožné pěstovat u lidí vztah k právnímu státu a na druhé straně podporovat popravy bez soudů, mučení a ponižování ve jménu boje proti terorismu.

Řečeno metaforicky, ďábla neporazíme tak, že se jím sami staneme.

Máme zde senátní zprávu z USA, v níž se píše o brutálních výslechových metodách, které byly shledány neefektivními, co se získaných informací týče, zato byly velmi efektivní, co se týče ničení vyslýchaných. Ve zprávě se mimo jiné objevuje třiaosmdesát případů takzvaného waterboardingu, neboli simulovaného topení vodou jediného podezřelého člena Al-Káidy známého jako abú-Zubajdá. Při jednom z těchto výslechů došlo k tomu, že muž zůstal „bez jakékoli reakce a s bublinami vycházejícími z otevřených úst naplněných vodou.“

Kolik z „polonahých zastánců bratrstva rudých karet“, kteří se o své současné hlavě státu vyjadřují jako o „Putinově loutce“ (samozřejmě bez jakéhokoli řádného argumentu), protestovalo proti omezování svobod v USA? Kolik z nich by našlo odvahu jít tak, jak stojí před Hradem, před americkou ambasádu – a tam něco vykřikovat o „amerických loutkách“? Předpokládám, že média by je v této činnosti dlouho nepodporovala – a že by se o nich jako o chrabrých bojovnících za svobodu nepsalo.

Chceme-li něco změnit k lepšímu, jděme sami příkladem. Tím, že se uchýlíme k metodám, jež používá ten, vůči němuž se vymezujeme, ztrácíme šanci jakýmkoli vzorem pro kohokoli být.

Boj proti nenávisti

Stavme na hodnotách, jež nás nerozdělí, ale stmelí. Které nepovedou k fundamentalismům a fanatismům.

Dnes a denně vidíme na obrazovkách popravy, za nimiž stojí členové takzvaného Islámského státu. Poměrně nedávno jsme však zažili šok na severu Evropy. Šok, kdy byly zabity desítky lidí – čistě z nenávisti.

Rodina jedné z obětí, osmnáctileté Kurdky, Bano Abobákar Rašídové, se do Norska přestěhovala po útěku z Iráku z roku 1996. Důvody pro jejich rozhodnutí byly jasné - v Norsku budou konečně v bezpečí. Žádné bomby a tedy ani žádná hrozba.

Matka zavražděné vyslala ostatním zřetelný vzkaz: Naší odpovědí na útoky bude láska.

Boj proti diskriminaci a násilí

Podporujme vzdělání. Vzdělání, které učí myslit – a které je nejlepším pesticidem proti fanatismu. Malala Júsufzaiová, mladá bojovnice za práva žen, zastává krédo: „Teroristé se bojí vzdělanosti."

Toto heslo bych jen maličko upravil: Mocní se bojí vzdělanosti. Bojí se jí, protože vědí, že se vzdělaností nevzdělaných mas končí jejich nadvláda. A teprve potom může vyrašit něco jako demokracie.

Asi bychom neměli být lhostejní ke zprávám, jak je třeba bojovat proti bezdomovcům, že nasázíme na volná prostranství ostré kužely. Ano, bojujeme proti bezdomovcům, ale nikoli proti bezdomovectví.

Devadesátiletému Arnoldu Abbottovi hrozí, že stráví až šedesát dnů za mřížemi za to, že ve floridské městě Fort Lauderdale spolu s dalšími dobrovolníky rozdával jídlo bezdomovcům.

Setkání s policií mají za sebou i aktivisté na Žižkově, kteří by rádi chátrající bývalou polikliniku přeměnili v centrum, které bude lidem pomáhat.
Ne, nějak se ta pomoc bližnímu nenosí. Potom ale nezbývá, než se ptát, na jakých hodnotách vůbec stavíme – a kam s podobnými hodnotami můžeme dojít.

Boj proti mediální manipulaci

Váhejme, než se rozhodneme davově někomu spílat, nebo někoho svatořečit. Zejména, děje-li se tak na základě mediálního „zpravodajství“. Dodnes si můžeme vybavit reportáže o chlapci v Břeclavi, jehož údajně zmlátili Romové. Už ono podprahové „Romové bijí lidi“ je zrůdné. Nerozlišujme potom útočníka a oběť, ale snažíme se útočníka přiřadit do nějaké skupiny, na niž je třeba se zaměřit.

Ukázalo se, že vše bylo úplně jinak – ale atmosféra lynče byly vytvořena dokonale. S tím, že v hlavní režii byla média.

Další štvavou kampaň pocítili na své kůži někteří státní zástupci, a to jenom proto, že si dovolili vyšetřovat politiky, jimž někteří publicisté očividně fandí. Mohli jsme si potom přečíst o „policejním puči“, o „policejním státě“ a o „novodobé totalitě“.

Když nyní úzká skupina lidí usiluje o svržení demokraticky zvoleného politika, prezidenta republiky, pějí na ni titíž publicisté chválu. Označují je za „obránce demokracie“.

S nejhorší podobou mediální manipulace se setkáváme v případě, že se burcuje do zbraně. To potom čteme zprávy o zbraních nepřítele, jež svět neviděl (něco na způsob jitrnice, kterou slíbil majitel hostince U Pečínky potulnému zpěvákovi). Dozvídáme se o hrůzách, které jsou buď smyšleny, nebo přibarveny. Před očima nám vlaje rudý hadr, abychom ani na chvíli neměli čas zamyslit se, zda je vše opravdu tak, jak je nám předkládáno.

Všimněme si, jak nastane doba, kdy je potřeba něčí ikonizace a něčí démonizace. Démonizován je Miloš Zeman, který si dovolil poukázat na aféru bytů OKD. A spojit nespojitelné (opravdu?), tedy pány Bakalu a Sobotku.

Ikonizován je naopak B. Sobotka, který kdysi čelil aféře ohledně financování svého bytu z poslaneckých náhrad. V tuto chvíli nemají média podobné informace potřebu vytahovat. Je ovšem otázkou, jak by se činila, kdyby se Sobotka například zajímal o podstatu konfliktu na Ukrajině nebo o revizi takzvaných církevních restitucí.

Boj proti korupci

Zde se ukazuje asi nejjasněji, jak tento termín zní směšně, pokud o něm uvažujeme v intencích stávajícího systému. Není tento systém na určité formě korupce založen – nestojí na ní?

Novinář Erik Best v dubnu 2012 řekl doslova: „Myslím si, že chybí jedna důležitá věc, a to je, že to je globální věc. To není jenom český fenomén a myslím si, že to je důležité pro pochopení té situace. Korupci nelze vymýtit v Čechách, když je to všude přítomná na Západě. A myslím si, že za posledních 20 let možná nejjasnější směr západní společnosti je globalizace korupce. To není jenom tady v Čechách, ta je všude a zvlášť ty mezinárodní organizace, které by měly to nějak znemožnit, to nedělají… To jsou všechny, NATO, to je OECD, to je Evropská unie samozřejmě, to je Světová obchodní organizace, Světová zdravotnická organizace, všechny ty organizace mají možnosti donutit, aby členové se chovali tak, jak mají a to nevidíme. Češi byli výborní v tom, že uměli se dostat do těch organizací a pak ty organizace vůbec nepoužívaly páky, aby se chovali tak, jak mají, ti členové.“ Tím ovšem padá pohádková představa, že stačí sehnat pár udatných princů nebo hloupých Honzů na peci – a bude lépe. Nebude, neboť soukolí systému se nezadrhne. Zadrhnou se pouze oni princové a Honzové.

Boj proti fašismu

Slovo fašismus se stalo jedním ze zprofanovaných pojmů. Když se někdo někomu nelíbí, je označen za fašistu.

Přesto bychom si měli uvědomit, že v poslední době „hnědému nebezpečí“ čelíme, a že toto nebezpečí má řadu chapadel a řadu směrů, odkud může zaútočit.

Rozhodně není v pořádku, že bagatelizujeme fašistické tendence na Ukrajině. Jistě, fašistická hnutí najdeme všude po světě, v Rusku, v Číně, v USA. Na Ukrajině nás měla odstrašit především nikým nevolená vláda, která vytáhla do nejvyšší politiky takové subjekty jako Pravý sektor či Svobodu a jejíž tváří se stal Jaceňuk, který nyní působí ve vládě vzešlé z voleb.

Když se našli lidé, kteří odmítli hnědnutí na Ukrajině a vzývání Bandery jako novodobého Supermana (za přispění našeho mediálního mainstreamu) – a kteří přišli uctít památku padlých v boji proti fašismu, bylo jim v projevu bráněno. Nemohli si postěžovat ani na místě pro stížnosti symbolickém, na Hlavním nádraží.

Zato lidé, kteří na jednu stranu odmítají nástroje přímé demokracie, a na stranu druhou chtějí určovat, kdo z demokraticky zvolených lidí bude jimi odvolán, jsou médii velebeni.

Chtějme, aby lidská práva a lidské svobody nebyly toliko nic neříkajícím termínem. V takovém případě je ovšem třeba definovat základy, na nichž mohou stát. Jinými slovy, v nelidském systému lidská práva neuhájíme. Jsou mu totiž na obtíž.

(Zkrácená forma tohoto projevu zazní z úst Evy Novotné dne 10. 12. 2014 od 16:00 na akci iniciativy Evropané proti válce nazvané „Porušování lidských práv dnes“ na Škroupově náměstí)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami