Velmi proto oceňuji, že se mi do rukou dostala kniha politické analytičky českého původu, jež trvale žije ve Finsku (Sušová-Salminen, Veronika - Putin, Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi, Daranus, 2015, ISBN 978-80—87423-68-4, 308 s.). 

První, co mě na knize zaujalo, je její bohatá příloha použitých pramenů a literatury, jež zaujímá dobrých 15 stránek. Sestává jak z tisku a webových zdrojů, tak z oficiálních dokumentů a statistických informací. Obsahuje monografie, studie, zprávy, ale odkazuje i na stěžejní projevy a rozhovory.

Toto považuji u každé studie za stěžejní – že není psaná jaksi na koleně na základě něčích dojmů a pocitů. Ale že se opírá o mravenčí usilovnou práci s různými relevantními zdroji, jež zkoumá, rozebírá a zamýšlí se nad nimi. 

Nezapomínejme na Jelcina

Autorka rozdělila svou knihu do několika částí. Velmi stručně přibližuje čtenáři exkurzi po ruské historii. Je jí totiž jasné, že chce-li se zabývat putinovským režimem, nemůže ho odstřihnout od dosavadního vývoje včetně bohatých ruských dějin. Stejně tak věnuje prostor Rusku jelcinovskému, na které Putinovo Rusko bezprostředně navazuje – a s nímž bychom se měli seznámit, chceme-li pochopit, kam dnešní Rusko vlastně kráčí a proč. 

Celou jednu kapitolu věnovala autorka osobě a osobnosti Vladimira Putina, kde se snaží navzdory různým zjednodušením (všichni si asi vybavíme strašení „Putlerem“) charakterizovat silné i slabší stránky ruského politika, který je považován za nejmocnějšího muže světa.

Za zajímavou považuji stať nazvanou: „Co si Vladimír Putin myslí? Filozofie Putinova režimu“. Veronika Sušová-Salminen zde krok za krokem rozebírá Putinovy projevy. Nevytrhává ovšem nic z jejich kontextu, jak bohužel činí řada jeho kritiků – ale i mainstreamových (a co horší – i některých nemainstreamových) novinářů a publicistů. 

Co si myslí Putin…?

Dozvíme se tak například, jak Putin definuje patriotismus (tedy nikoli jako ruský nacionalismus, ale jako „pocity hrdosti na svou vlast“). Dále se seznámíme s jeho pojetím „velmocenské identity Ruska“, kterou mimo jiné definuje potřebou zajištění blahobytu vlastního obyvatelstva a zajištění jeho bezpečnosti. Bez povšimnutí by nemělo zůstat ani Putinovo pojetí státnosti, kde se rozchází s neoliberálním přístupem, ale současně neztotožňuje „silný stát“, na nějž klade důraz, se státem totalitním.

Sociální solidaritu potom označil za přirozenou součást ruské tradice – a nadřadil ji nad individualismus. Putin též klade akcent na „výkonnou ekonomiku“ a upozorňuje, že v 90. letech nějaká společná strategie rozvoje Ruska neexistovala.

Autorka nás postupně seznamuje s putimským pojetím suverénní demokracie či s ruskou identifikací. Je to stát ležící jak v Evropě, tak v Asii. Nemělo by nám v tomto kontextu unikat, že Putin ve svém projevu prohlásil Rusko za „největší evropský národ“. 

Za zásadní můžeme považovat Putinovu kritiku systému mezinárodních vztahů po údajném skončení studenoválečného období. V únoru 2007 dal Putin Západu najevo, že ho znepokojuje selhání Západu v konfliktech v Afghánistánu a v Iráku. Mimo jiné prohlásil: „Rusko je stále vyučováno demokracii. Z nějakého důvodu ti, kdo nás učí, se sami učit nechtějí“ (V. Sušová-Salminen, s. 101).

Pro Rusko je klíčovým bodem rozšiřování NATO na Východ, jež nelze považovat za krok k posílení bezpečnosti. Rusko se takovouto politikou pochopitelně cítí ohroženo a vnímá ji jako pokračování studenoválečného konfliktu. Jak to formuloval sám Putin?

„Myslím, že je očividné, že expanze NATO nemá vztah k modernizaci aliance a posílení bezpečnosti v Evropě. Představuje naopak vážnou provokaci, která redukuje úroveň vzájemné důvěry. A máme právo se ptát – proti komu je tato expanze zamýšlena?“ (V. Sušová-Salminen, s. 101).

Autorka poctivě mapuje jednotlivá Putinova prezidentská období. Mimo jiné píše: „Srovnání prezidentových projevů a textů z roku 2012 a poté z let 2013 a 2014 dokládá postupnou změnu v ruských postojích k Evropě – pozvolné ochlazování vztahů s EU“ (V. Sušová-Salminen, s. 107). 

Putin nepřistupuje k sovětské minulosti ani jednostranně odmítavě, ale ani obdivně: „Bylo by chybou nevidět, a tím spíše popírat, nepochybné úspěchy té doby. Bylo by ale ještě větší chybou neuvědomit si tu ohromnou cenu, kterou zaplatila společnost, lid v průběhu tohoto společenského experimentu“ (V. Sušová-Salminen, s. 86). Tady si například můžeme demonstrovat, jak by vypadalo, kdyby někdo z těchto dvou vět ocitoval toliko první. Přesně takto vypadá vytrhávání z kontextu – a přesně tohoto počínání se řada médií a novinářů dopouštěla a dopouští.