Jednou z těch nepřeložených knih je „Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným.

Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům.

A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat ze které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý.

Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto: „Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.”

Protijaderný fanatismus zeleného hnutí: reakce na neexistující hrozbu

Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.: „Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.“