V souvislosti s Digitálním Molochem, kterému jsem poslední dobou věnoval několik článků (ZDE), bychom ale měli uvažovat ještě o jednom parametru, a to je šířka toho okna povolených myšlenek. Nezužuje se nám náhodou v některých otázkách do stavu, že by jím neprolezla ani podvyživená myš?

To byla jedna z věcí, které mě na případu profesora Hudlického (ZDE) znepokojily nejvíce. Jestli je v části západního akademického světa pouhá myšlenka na neprovozování různých kvótových a podpůrčích systémů mimo meze vyslovitelného, tak se to okno povolených idejí už zúžilo příliš – podstatně více, než by mělo vědcům a vědě vyhovovat. Věda přeci potřebuje určitý manévrovací prostor, aby na něco přišla.

Zužování Overtonova okna je něco, čemu bychom se měli ve vlastním zájmu bránit. Vždycky existuje svůdná představa, že vyhodíme-li nějaké -isty z veřejného prostoru, zavládne všude pohoda a klid. Jenže tím se na okraji zúženého okna ocitne někdo jiný, kdo třeba zas tak extrémní není, ale stane se novým terčem, a tak dokolečka.

Tenhle proces neprobíhá sám od sebe, ale vesměs je tlačen určitým typem lidí, které bych pracovně označil za “strážce čistoty společnosti”, a ti nemají ve zvyku si jednoho dne říct: fajn, teď jsem dosáhl svého a můžu skončit. Většinou je to láká “čistit” veřejnou sféru myslitelného a vyslovitelného dál a dál, s nereálným cílem naprosté vyblýskanosti.

Mimochodem, související citát od anglického spisovatele C. S. Lewise, autora Narnie (ZDE). Z doby asi tak sto let před Twitterovou érou. Bude se vám líbit, lidi se zas tak moc nezměnili…