Tak třeba hnutí hippies: Vzniklo v 60. letech, mělo své důsledky v životním stylu celé generace, v kultuře, oblékání, protiválečném hnutí a tedy i v politice. Ale už v další dekádě se postupně vypařilo a i ze zapřisáhlých zkouřených hippiesáků se postupně stávali usedlé matky a proplešatělí tatíkové od rodin, zatímco přicházelo zase něco jiného, byť už ne tak výrazného.

A mně se zdá, že i nyní je náš evropsko-americký prostor ovládán podobnými hnutími: Jde o genderisty, doktrínu multikulturalismu, ekologická hnutí a obecně omezování svobod. Možná by se dalo říct, že jde „jen“ o nový politický směr; mně se ale zdá, že opět jde spíš o jakési „hnutí dekády“: Třeba proto, že společnost je dnes silně ideologicky rozdělena podobně, jako bývá při jiných podobných módních hnutí: Staří vs. Mladí. Umělci vs. Manuálně pracující. Intelektuálové řešící nesmrtelnost brouka & údajnou diskriminaci žen po kavárnách vs. Živnostníci, kteří se musí setsakra otáčet. A tohle rozdělení nekopíruje třeba rozdělení na levici či pravici ani omylem.

Ale zatímco kdysi hippiesáci byli spíš v opozici vůči establishmentu, dneska vznikla nezvyklá situace: genderovou rovnost, multikulturalismus i ekoterorismus dnes prosazuje právě establishment víc podporovaný mladými. Nevídané to spojení! A tenhle politický establishment je často v silné opozici vůči „usedlejší starší generaci“ – stačí se podívat třeba na výsledky hlasování o Brexitu.

Mám ovšem silný dojem, že většina politiků dobu zaspala: Stále plkají cosi o nastavení daní, zatímco jejich voliči aktuálně řeší témata úplně jiná. Jenomže kdo z politiků na tuhle vlnu a tohle aktuální dělení světa nenaskočí včas, ve volbách skončí.

Kde se ovšem tahle témata – genderová rovnost, „zelená“ politika, likvidace svobod či multikulturalismus - vzala? Pronikají k nám zpoza hranic. U nás se jim daří o poznání hůř než třeba v Bruselu nebo ve Skandinávii. Opozici vůči nim představují lidé či strany typu Trump, Le Pen, AfD, UKIP a další. A u nás typicky Svobodní. Protože ale extremismus často plodí extrémní odpověď, nejsou v mnoha případech politici, které tato opozice vynese na vrchol, ani zdaleka ideální. Mnohdy jsou zajímaví prostě jen tím, že se téhle moderní ideologii jednoduše odváží postavit - aniž by ovšem nabízeli vlastní ucelenou filozofii. Tak třeba taková Marine Le Pen – pro voliče je zajímavá spíš tím, co nechce (totiž že nechce multikulturalismus a EU), než tím, co chce (je si snad někdo přesně jistý tím, co nabízí jako náhradu...?).