Proč mě většina bude chtít zaškrtit? Sáhnu totiž na ikonu. Troufnu si říct takovou sprosťárnu, jako že stát by na sport neměl dát ani korunu. Tak co – kolik procent lidí už prská?

Hele – možná se durdíte, ale podívejme se na to racionálně. Když před několika málo dny Ester Ledecká získala nečekanou zlatou medaili na Olympiádě, objevil se na jednom z nejčtenějších zpravodajských serverů článek, který vzdychal nad tím, že stát sportovce málo podporuje:

„...pod obrovskou euforií ze senzačního triumfu (...) se skrývá smutek. Smutek z toho, že její sobotní zlato je jen dalším důkazem neexistence státního systému na výchovu sportovců. Že za velkými triumfy tu často stojí projekty oddaných a „bláznivých“ rodičů, protože jiná cesta k úspěchu nevede...“

Řeknu vám to asi takhle: První dojem je, že stát chudákům sportovcům hází klacky pod nohy. Jenomže když si to přeložíme do praxe, vlastně se nám pisatel snaží sdělit přibližně toto: Všichni daňoví poplatníci, a to i ti, které sport absolutně nezajímá, by ze svých daní měli financovat jakýsi státní systém či agenturu. A tento systém by dělal dvě věci: