Tak tedy paní Marksová nově zaperlila s "výborným" nápadem, že nově vlastníci nemovitostí – míněno zejména majitelé bytů – by měli přijít o část svých majetkových práv. Nadále by totiž nemohli o svém majetku – svém bytu – rozhodovat sami. Ale museli by se zeptat sousedů. Přesněji řečeno, museli by se jich dovolit, zda smějí byt pronajmout tomu a tomu nájemníkovi. Paní Marksová si totiž myslí, že není v pořádku to, že někteří podnikaví lidé začali skupovat v některých městech nájemní byty a v nich ubytovávat sociálně slabší lidi. A že prý tito nájemníci „dělají v domech binec a obtěžují sousedy".

No uznejte sami – to zní jako celkem racionální argument – no ne? Kdo by chtěl, aby se k němu na patro nastěhoval nějaký pochybný ptáček, který bude v noci hulákat po domě, házet odpadky z oken, demolovat společný výtah a zkrátka celkově nedodržovat žádná pravidla?

Celá tahle úvaha má ale několik celkem zásadních háčků.

Tak zaprvé: čiší z ní totální právní nevzdělanost paní ministryně. V evropské kultuře existuje několik naprosto zásadních a silných práv, přes která nejede vlak.

Patří sem například právo na život, právo na duševní a tělesnou integritu a také právo na majetek. O vlastnění majetku mluví v článku 11 i Listina základních práv a svobod, která je součástí našeho právního pořádku – je tedy možno vnímat ji jako jakýsi dodatek Ústavy. Listina také definuje další důležité parametry – jako třeba, že je možné omezení majetku ve veřejném zájmu, že výkon majetkových práv nesmí poškozovat zdraví jiných a tak dál a dál. Ale i kdybyste četli Listinu padesátkrát a hledali mezi řádky nějaký skrytý výklad, nikde nenajdete ani náznakem nic o tom, že by snad vlastník majetku – majitel bytu – musel preventivně žádat o povolení výkonu svých majetkových práv někoho cizího, a to jen na základě toho, že se sousedovi preventivně nelíbí, jestli nájemník má šikmé oči, tmavší kůži, nebo zelená tykadla. Takový zákon je jednoduše a prostě neslučitelný s právním a svobodným státem.