Člověk však míní a Invelt mění. Totiž jedna společnost, toho času největší autorizovaný prodejce a servisní síť nejmenované značky aut. Když jsem před třemi dny – po řádném objednání – čekala v autě dvě hodiny padesát pět minut, se dvěma maličkými, zoufale plačícími hošíčky, než se servis slituje, nalezne nějakého použitelného technika a umožní mi předat klíčky od auta určeného na servisní prohlídku, s úžasem jsem v sobě nalezla zcela opačný talent. Byl to můj manžel, který hrál roli hodného a konejšil mě, že „určitě už to přeci musí být, přeci technik nevysublimoval do vesmíru“. Stálo jej to poměrně dost úsilí; já, vyhecovaná dětmi plačícími bezmála tři hodiny, jsem coby ten „zlejší“ byla už několikrát rozeběhnutá srovnat věci do latě. Neudělala jsem to nakonec jen v naději, že v Inveltu prostě zrovna nemají dobrý den. Jaké ale bylo mé překvapení o dva dny později, když jsem byla pozvána k vyzvednutí auta, abych na místě zjistila, že se „vlastně spletli“ a „zapomněli mi to říct“, takže auto hotové není a mám přijet někdy jindy.

A po celou dobu jsem musela myslet na jednu věc. Totiž na to, že ona značka aut se snaží udržovat si pověst velmi prestižní, ba dalo by se říci snad až luxusní. K vysoké prestiži neodmyslitelně patří i vysoký standard služeb. No – pokud jde o ceny servisu, o interiér budovy, o vizáž recepčních, nadstandardní celkem jistě je. Dokonce i ochota některých konkrétních zaměstnanců je vysoká. Ale jakmile došlo na celkový komfort klienta, luxusní byla jen má ráže po třech hodinách. Že jen náhoda? Ale kdeže. S přezíravostí kombinovanou s mimořádně vysokým sebevědomím jsem se tu nesetkala poprvé. A pak mi došlo, že by mě to vlastně nemělo vůbec překvapovat.

Došlo mi, že je to vlastně skoro zákonitost. Když společnost – ať už na úrovni jedné firmy nebo celého státu – dosáhne určité vysoké úrovně, obyčejně jí začne kdekdo mazat med kolem úst. A to je panečku něco pro růst ega! Dříve či později se taková společnost začne cítit… no, jak jen to říct kulantně? Značně sebevědomá. Nekulantně řečeno namyšlená. A ve své namyšlenosti začne zapomínat, jak se ke svému postavení dostala. Že na počátku byla dobrá, spolehlivá auta. Nebo že na počátku byl nějaký druh hospodářského zázraku, třeba zázračná obnova po válce, reformní rozmach společnosti po revoluci, nebo prostě jen technologický pokrok díky úsilí vědy a nasazení podniků. Namísto původní podbízivosti zákazníkovi přichází arogance. Namísto původní ochrany obyvatelstva nastupuje jeho šikana. Z takového bodu pak už nebývá moc daleko k úpadku a k systému šikanózního Velkého Bratra.

Abyste mě špatně nechápali: Já si nemyslím, že Česká republika již v takovém stavu je. Jsou tu aktuálnější adepti: Původní namyšlenost na velké bohatství a sociální výdobytky kupříkladu bezvadně postavila do poslušné lajny obyvatele Norska. Ve skutečnosti si dokonce myslím, že po téhle stránce jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi ještě velice dobře. Bohužel ale mám strach, že jsme se už dostali na šikmou plochu. Zatím to ještě není tak docela bijící do očí. Ale první náznaky tu už máme. Jako třeba před pár dny Poslaneckou sněmovnou schválený povinný rok odkroucený pro všechny děti bez rozdílu v mateřských školkách.