Drtivá většina z cca 1,6 miliard muslimů samozřejmě nemá jakoukoli povinnost předstupovat před kamery, aby se snad hájila či omlouvala, protože s teroristy útočícími v Paříži nemá nic společného. To, že někdo využívá nějaké náboženství jako jakousi zvrhlou politickou ideologii a ospravedlnění pro teroristické akce, není v této souvislosti podstatné, protože takto je možné zneužít každé náboženství či každou myšlenku. V náboženství je snadné vytrhnout selektivně jednu část z příslušné posvátné knihy a na základě tohoto výseku posuzovat celek. Islám sám o sobě tedy nemůže za to, že je takto nepřijatelným způsobem zneužíván. Norský terorista A. Breivik je luteránem a na svou víru se odvolával, jako se na ni čas od času odvolávají někteří představitelé evropské krajní konzervativní pravice – máme si snad z toho domýšlet, že křesťanství je vírou teroristů a fanatiků? Dovedeno do úplných důsledků, na naší planetě v dnešní době žijí téměř 4 miliardy (zmíněný počet muslimů a k tomu cca 2,2 mld. křesťanů) potenciálních teroristů.

Teroristé zneužívající islám ve skutečnosti nejsou věřícími jako ona „mlčící většina“, naopak jsou ve své víře slabí. Pro ně platí, že čím jsou ve víře slabší, tím jsou
radikalizovanější. Extrémisté si fakticky berou nemediální muslimskou většinu i islám jako rukojmí a skrze sdělovací prostředky je vydírají. Média radikálům dávají munici v podobě oslavování karikatur jako vrchol svobody slova a redukují problém právě jen na ni. Říkají, že ten, kdo nesouhlasí s teroristickými útoky ve Francii, musí podporovat tvorbu satirického týdeníku. O čem se v médiích ovšem příliš nemluví, je to, že zobrazování karikatury proroka Muhammada uráží drtivou většinu oné anonymní muslimské globální komunity, i liberálnější části, a že je tedy možné odsoudit teroristické útoky a zároveň neschvalovat kontroverzní tvorbu týdeníku.

Jde o to, že média a politici nyní halasně odsuzují útoky a hájí současně „svou“ svobodu slova, ale zcela jim uniká pojem tolerance k náboženskému cítění druhých. Co je více? „Naše“ svoboda projevu, nebo „jejich“ náboženské cítění? Právě to je problém euroatlantické civilizace, ona (ne)vědomá zahleděnost do sebe, zdůrazňování jejích hodnot a stavění je na pomyslný piedestal. Pro nábožensky cítící lidi, a není jich vskutku málo, je zobrazování stěžejních náboženských postav či jejich zesměšňování zkrátka nepřijatelné, neboť je to pro ně hluboce urážlivé a projevem arogance a netolerance. Muslimům toto zakazuje korán (nesmějí se zpodobňovat modly, neboť jsou nábožensky příliš cenné – proto prakticky neexistuje v muslimském světě sochařství či malířství), je to pro ně předpis, jejž je nutné dodržovat. V naší sekularizované společnosti, kdy morální imperativy jsou relativizovány, se něco takového těžko chápe. Věřící zcela pochopitelně budou mít vyšší citlivost na tyto podněty. Není respekt k odlišnostem a tolerance nedílnou součástí civilizace, jíž jsme součástí, tak jako je její součásti dnes tolik přetřásaná svoboda slova? Zapomněli jsme již na to? To neznamená, že karikatury je třeba zakazovat, znamená to jen, že je potřeba si být vždycky vědom důsledků našich činů, jinak je to sobecká a přezíravá svoboda slova.