Předně anketa, jíž se účastnilo 3353 lidí, dala za pravdu domněnkám, že lidé nemoci přecházejí a neléčí se doma podle pokynů lékaře. Téměř tři čtvrtiny zaměstnanců totiž potvrdily, že během nemoci chodí do práce. Znepokojivý je jejich hlavní důvod, proč tak činí. 39 % dotázaných se bojí, že by s nemocenskou nevyšlo, 28 % za sebe nemá záskok a 7 % se bojí výpovědi. Skutečně alarmující je fakt, že na nemocenské zůstává jen 11 % zaměstnanců z 8 % si místo nemocenské bere dovolenou.

Tyto skutečnosti výmluvně dokazují, jak se autoři nápadu „3 dny v nemoci nula“ mýlili. Kdyby se podívali do okolních zemí, třeba k našim sousedům, zjistili by, že první 3 dny neplacení nemocenské není opravdu standardem tamější sociální politiky. V Německu je nemocenská vyplácena zaměstnavateli minimálně 6 týdnů, a to ve výši plné mzdu. Po této době zaměstnanec dostává 70 % mzdy od příslušné zdravotní pojišťovny. V Polsku platí zaměstnavatel nemocenskou prvních 33 dnů nemoci, přičemž stonající zaměstnanec obdrží 80 % své mzdy. Za určitých podmínek to může být i více. Náš jižní soused Rakousko odmítlo v létě roku 2012 návrh rakouského Obchodního svazu (Wirtschaftsbund Österreich) napojeného na spoluvládnoucí lidovou stranu, aby zaměstnavatelé nepropláceli první den nemoci. Zajímavé z našeho pohledu je, že sami lidovci (pochopitelně spolu se svým koaličním partnerem sociální demokracií) se k návrhu od začátku negativně. Ve shodě s koalicí byl tehdy i předseda rakouské odborové federace Erich Foglar, který argumentoval ve prospěch zachování

1. dne nemocenské v souladu se zdravým rozumem. Podle něj zdravé pracovní prostředí, dobré pracovní klima a dobře naplánovaný průběh pracovní postupů přispívají ke snížení nemocnosti s tím, že firmy a zaměstnavatelské organizace by měly dbát především na zdravotní osvětu.