Ve čtvrtek večer pořádala vysoká škola CEVRO Institut v Praze velmi zajímavou akci. Připravil ji pro studenty a zájemce z veřejnosti především bývalý velvyslanec v Izraeli Tomáš Pojar. Na jeho pozvání přijel generál v záloze a poradce politických špiček státu Izrael pan Yaakov Amidror sdělit zájemcům nové zajímavé a relevantní informace. Jak z jeho úvodní přednášky, či spíše analýzy, tak odpovědí na dotazy vyplynula řada obecně méně známých poznatků, která mnohdy kolidují se zažitými mediálními kliše.
Potvrdil se názor, že strůjcem blízkovýchodních bezpečnostních problémů je dlouhodobě Írán. Výsledkem je, že hranice vytyčené v oblasti před téměř sto lety se stávají nejistými. Problémy nastaly v době, kdy moc v Íránu převzali ajatolláhové reprezentovaní Chomejním. Ti chtěli prokázat, že se jim podaří úspěšně vládnout v relativně moderním státu, což se jim podařilo. Výsledkem se stala dynamická negativní síla, která působí nejen v celém regionu i ve vzdálenějších oblastech. Výzvu ajatolláhů přijali nejen šíité, kteří tvoří pouze kolem 15% z celkového počtu muslimů, ale i mnozí sunité. Vše se opírá o oficiálně šířenou ideologii islámu šířeného nikoli vládci ale lidem, tedy jakéhosi islámu zdola. Původ je v Egyptě dvacátých let minulého století.
Důležitým psychologickým a ideologickým faktorem se stal odchod sovětských vojsk z Afghánistánu. Toto vítězství, které by nikdy nezískali bez americké, britské a další výzbroje a instruktorů si islamisté zcela přivlastnili. Prohlašují se za vítěze nad SSSR, který se díky nim rozpadl.
V současnosti je jejich cílem druhá mocnost dříve bipolárního světa, a to USA, protože se islamistům ideologicky nelíbí. K růstu moci islamistů přispěla i likvidace režimů Saddáma Huseina a Muamara Kaddáfího, které vedly k destabilizaci v regionu. Tito vládcové sice nebyli demokratičtí, ale následná bezpečnostní situace se ukázala jako ještě horší. Mimoto se z dlouhodobého hlediska projevil nezájem a neakceschopnost Evropy v regionu a následně odchod amerických vojsk z Iráku. Bez americké pomoci by byla situace ještě horší. Problém je v tom, že Spojené státy jsou stále méně energeticky závislé na blízkém a středním východě, což snižuje jejich zájem se tam angažovat.
Dalším zásadním faktorem bezpečnostní destabilizace se stalo arabské jako, které získalo v Evropě silnou, avšak nezaslouženou mediální, místy i politickou podporu. Přitom z něj vytěžili hlavně nejagresivnější islamisté. Kdyby nezasáhla egyptská armáda, padlo by Jordánsko a řada dalších zemí. Celá oblast by se transformovala do podoby nesnášenlivých a agresivních ortodoxních islámských států. V nich již není základem vztah občana ke státu, ale pouze k rodině a kmeni, takže jsou vysoce nestabilní. Každopádně je výsledkem chaos a nepředvídatelný vývoj v celém regionu. Aktuální vývoj lze charakterizovat jako vnitřní válku mezi moderním civilizovaným světonázorem a středověkým chalífátem v islámských zemích. Není jasné, zda vývoj již dosáhl ve stylu francouzské revoluce maxima svých negativ nebo bude pokračovat dlouhou, jakousi třicetiletou válkou.
Důležitým bezpečnostním faktorem je rovněž Palestina. Zde se velmi liší situace v pásmu Gazy, kterou ovládají extrémisté a teroristé a na západním břehu Jordánu, který kontrolují izraelské ozbrojené síly. Poměr mrtvých a raněných na obou stranách konfliktu je nesouměřitelný. Důvodem je fakt, že Hamás a Islámský džihád kontrolující Gazu disponují kolem 150 000 raket a řízených střel všech druhů a typů a stále provokují s cílem vyvolat vojenskou odvetu Izraele. Tu potom prezentují jako zločinnou, protože umírají civilisté. Problém je v tom, že značná část tamního obyvatelstva teroristy podporuje a v podstatě je od teroristů nelze rozlišit. Podepisuje se na tom především íránská podpora, jež vede ke stále silnější islamizaci většiny Palestinců. Bezohledně zapojují do sebevražedných atentátů a teroru ženy a děti. Přitom získávají mediální a politickou podporu v mnoha zemích Evropy a prakticky ve všech muslimských zemích. Proto bylo možné odhlasovávat i nespravedlivé rezoluce OSN proti Izraeli. Přitom OSN v regionu pro mír a řešení krize dlouhodobě vlastně nic neudělala.
Boj proti ISIL nelze vybojovat bez vojáků na zemi. Důležitá je rostoucí bojeschopnost irácké armády. Ocenění si z tohoto hlediska zasluhují především Kurdové, kteří zastavili ofenzívu ISIL. Bylo by více než správné, aby byla v blízké budoucnosti vyřešena možnost vzniku samostatného státu Kurdistán. Rusko nepředstavuje v regionu zásadní bezpečnostní problém. Podporuje pouze vládnoucí režim v Sýrii, což zdůvodňuje tím, že je lepší než to co vzniklo po odstranění Kaddáfího v Libyi a než ISIL. Určitým problémem je, že řadu vojenských a bezpečnostních programů v regionu, především v Egyptě a Libanonu financuje Saúdská Arábie. To vede opět k posilování ortodoxních islamistických tendencí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
