Martin Konvička: Řeč před Petičním výborem Poslanecké sněmovny, 23. 6. 2015

Paní předsedkyně, poslanci a poslankyně, drazí přátelé.

Nejprve se představím, jsem biolog působící na Jihočeské universitě a současně představitel iniciativy Islám v České republice nechceme, či Blok proti islámu, chcete-li.

Říkává se, že opakovaný vtip není vtipem. Vzpomněl jsem si na to rčení, protože je tomu zhruba rok, co jsme se zde sešli – tedy ne zde, ale v mnohem menším sále a s mnohem menším počtem hostů z řad veřejnosti – při petičním slyšení nad petici „proti rozšíření práv muslimských obcí“, kterou pořádala naše iniciativa a která za 3 zhruba měsíce sesbírala 25 000 podpisů. Ta petice byla mimořádně úspěšná, přispěla nemalou měrou k pozastavení registrace onoho spolku a současně značně posílila kredit naší iniciativy. Opakovaný vtip není vtipem, ale to, proč jsme se zde dnes sešli, není vtip. Zastupuji zde přes 145 505 petentů, kteří se podepsali pod petici, žádající vládu, parlament a obecně politickou třídu, aby nepřijala Evropskou komisí, či Bruselem, chcete-li, prosazované kvóty o distribuci uprchlíků ze současní imigrační krize do málo zasažených zemí EU. Na výzvu paní předsedkyně nyní přečtu text petice.

"My, občané České republiky svým podpisem petice stvrzujeme, že žádáme vládu této země, aby rázně odmítla veškeré návrhy Evropské komise a Evropského parlamentu na zavádění povinných kvót pro uprchlíky. Jsme přesvědčeni, že udělování azylu by mělo zůstat čistě v kompetenci národních států. Souhlasíme s tím, aby naši humanitární pracovníci v přiměřené míře pomáhali přímo na území daných států, tak jak to běžně dělají v případě různých živelných katastrof. V hromadném přijímání kulturně velmi odlišných, zejména muslimských imigrantů, ale spatřujeme obrovské bezpečnostní a ekonomické riziko pro naši zemi i její demokratické zřízení. V případě, že Evropská komise bude přes odpor ČR vynucovat, legislativně či jakýmkoliv jiným způsobem, umísťování imigrantů (uprchlíků) v ČR, žádáme Vládu ČR a Parlament ČR, aby iniciovaly kroky k vypsání národního referenda v této otázce."

Nyní bych zde mohl dlouze vyjmenovávat rizika, která se k uprchlickým kvótám, či obecně k evropské politice „otevřených hranic“ pro neevropské migranty váží. Ušetřím Vás toho, protože debata víří republikou už několik týdnů a prakticky vše bylo řečeno, a to jak ze strany těch 90 procent národa, které kvóty a otevřené hranice odmítají, tak ze strany té nepatrné menšiny falešně tolerantních příznivců kvót. Zmíním jen heslovitě rizika ekonomická – obrovská nezaměstnanost v Evropě, zadluženost EU, nemožnost se o ty lidi postarat; rizika zdravotní; rizika organizační – ty obrovské počty nemůže nikdo zvládnout a v neposlední řadě rizika demografická. Všichni víme, že přinejmenším takzvaný africký či subsaharský proud je tvořen z drtivé většiny mladými muži bez žen. Každou společnost by rozbil náhlý příval velkého množství mladých mužů bez žen, vůbec by to nemuseli být kluci ze subsaharské Afriky, srovnatelnou paseku by udělal třeba příliv evropských studentů někde na Filipínách a zastírat si to je pokrytecké.

Vůbec největším rizikem, na které IvČRN/BPI upozorňuje, však představuje náboženská víra či ideologické zakotvení těch lidí. Ač to nikdo – ani nikdo z Vás, vážené poslankyně a poslanci – nevíme přesně, je mnoho důvodů se domnívat, že většina těch lidí se hlásí k islámu. O tom, co islámská víra učí, jsem Vašemu výboru školometsky kázal před rokem. Nebudu to opakovat, jen bych Vám nechal rozdat jeden svůj text, kde shrnuji námitky vůči islámu z pozice angažovaného akademika; věřím, že se s nimi ztotožňují jak příznivci naší iniciativy, tak každý slušný a myslící občan. Zopakuji jen, že islám je netolerantní válečnické učení, kult, nesoucí v sobě algoritmickou tendenci se radikalizovat. O tom, že islám své věřící radikalizuje, a to zejména v cizím prostředí, svědčí nespočet informací ze západní Evropy, islámskou expanzí škaredě drcené. O tom, že tato radikalizace by skoro bez pochyby postihla i imigranty ze současných vln, jasně hovoří nejnovější události – kriminální chování, zvyšující se nároky, výtržnosti a další excesy takzvaných imigrantů na jihu Itálie, v Rakousku, ve francouzském Calais či na řeckých ostrovech, nemluvě už o tom, že většina diskutovaných proniká do Evropy ilegálně. Uvedu ještě jeden nepřímý důkaz, a sice, že za přijetí imigrantů se velmi vehementně staví představitelé evropských a českých mešit. Těch českých mešit, o nichž se třeba i tajné služby domnívají, že jsou vedeny „poevropštělými“ muslimy, kde bychom tudíž nečekali mnoho solidarity s příchozími kdo ví odkud. Není tomu tak a není divu – představitelé českých mešit se sice mohou tvářit tolerantně a multikulturně, uvnitř se však podle mnoha svědectví učí čistokrevný saláfismus; imigranti by pro dnešní tuzemské imámy, osoby bez přílišného vlivu, představovali přísun klientů a následníků, čímž by naše nepočetná muslimská komunita, hlavně pak její představitelé, nabyli na významu. Nakonec lze důvodně předpokládat, že i ti islámští imigranti, kteří příliš radikální nejsou, by se v prostředí saláfistických mešit postupně radikalizovali.

Nyní bych rád zmínil to podstatné. Uvědomujeme si, že kvóty EU spolu s námi odmítá i vláda této země, odmítání kvót ze strany vlády vítáme, nejsme si jisti jeho upřímností a pevností. Je zde dost indicií, zavdávajících důvod ke skepsi. Zmíním hlasování vládních stran v Evropském parlamentu, kde poslanci zvolení za Československou sociální demokracii a Lidovce kvóty přímo podpořili, zatímco poslanci zvolení za ANO svou neúčastní na hlasování snížili kvótám potřebné pro přijetí kvót. Připomenu události minulého týdne, kdy vládní strany nejprve nechtěly souhlasit se sněmovní debatou o imigrační krizi a následně, cestou obstrukce, vynutili přerušení této debaty. Hlavně nás ale znepokojuje nenazývání věcí pravými jmény. V tuzemské ani evropské debatě je extrémně těžké dobrat se informací, kdo jsou vlastně ti lidé, ze kterých zemí, jaký je jejich poměr pohlaví, před čím vlastně utíkají, zda byli doma pronásledováni a proč, jakého jsou vyznání. Předposlední otázka je strašně důležitá, protože v řadě afrických zemí jsou těmi pronásledovanými právě radikální islámisté (pronásledují je třeba umírněnější vlády). Nezačne-li politická třída nazývat věci pravými jmény, nebudou její postoje důvěryhodné.

Dámy a pánové, tohle opravdu není legrace. Těch skoro 150 000 podpisů, které jsme sem přinesli, sebrali Vaši spoluobčané za pouhých 5 týdnů. Co však je ještě důležitější, když jsme před 14 dny o toto slyšení žádali, obsahovaly krabice jen něco přes 46 000 podpisů. To dělá nárůst skoro 100 000 podpisů za pouhé dva týdny a pozor – to vše bylo sebráno bez jakéhokoli vnějšího financování, bez jakékoli logistické organizace – opravdu jsme neměli nějakého „pavouka“ koordinátorů, plánovačů nebo petičních stánků – a za faktického mlčení většiny médií. Dámy a pánové, to, čeho jsme svědky, je mohutné vzepětí občanské společnosti, takové, jež většino předchází dějinným zvratům. Tak jako loni, i letos podepisovali prakticky všichni – vysokoškolští učitelé i dělníci, mladá děvčata i dámy v důchodovém věku, profesionálové v kravatách i bezdomovci, Romové, studenti, starostové mnoha obcí – našly se dokonce obce, které zřídily petiční místa přímo na obecních úřadech, vnímali jsme silnou podporu od pracovníků silových složek. Není bez zajímavosti, že průměrný věk petentů (zjištěný na základně náhodného výběru petičních archů) byl 41 let, což odpovídá průměru populace, ovšem protože podepisovali jen zletilí občané, je „průměrný petent“ vlastně mladší, hlavní podporu jsme měli u mladých dospělých.

Setkali jsme se ovšem i se nevolí a útoky. Dokonce na půdě této sněmovny se hovořilo o verbálním útoku v Olomouci – ze strany muslimských studentů – minulý týden došlo k dokonce k fyzickému napadení v Brně, ze strany slovenského ultralevičáka z hnutí Antifa. Menší incidenty, pokřikování a podobně, které též v efektu bránily občanům využívat jejich ústavou daného práva petičního, jsme vzhledem ke spontánnímu průběhu petiční akce ani nezaznamenávali. O stavu naší společnosti hodně vypovídá snaha bagatelizovat tyto závažné protiústavní kroky, a to jak ze strany akademických elit (olomoucký rektor), tak ze strany některých médií.

Vážené poslankyně a poslanci, prosím, pochopte že to jsou vážné věci. IvČRN/BPI se organizováním petic, psaním dopisů a podobně snaží ovlivnit politickou debatu o imigraci a islámu s použitím přísně legálních prostředků. Srovnejte to se situaci v zemích, kde taková hnutí neexistují a zděšení občanů z politiky EU nenachází legální ventily. Jistě jste zaznamenali situaci na Slovensku, kde minulý týden proběhla demonstrace, jejíž účastníci vyvolávali vulgární hesla, načež dokonce napadli jakousi kolemjdoucí snědou rodinu. My jsme opravdu ti poslední, kdo si přejí, aby odpor k islámu přerostl do pouličního násilí. Víte, že jsme zorganizovali 5 poměrně velkých demonstrací a víte, že na žádné z nich k násilným incidentům nedošlo. Současně však představujeme možná poslední možnost, jak stávající občanské vzedmutí udržet v legalistických hranicích. Uvědomte si – lidé se částečně bojí, částečně se zlobí, přestávají důvěřovat svým politikům. Nebudu domýšlet, kam by to vše mohlo vézt, pokud hlas lidu nevyslyšíte. Jen zmíním, že naše iniciativa dostává opravdu mnoho vyjádření podpory od policistů a vojáků – mějte to na paměti.

Osobně lidsky chápu pana premiéra Sobotku, který jistě zná nálady svých spoluobčanů a současně musí vyrovnávat tlaky z Bruselu, tlaky ze spřízněných stran v Evropském parlamentu. Musí být pod obrovským náporem. Nechtěl bych být v jeho kůži a lidsky mu držím palce, aby situaci ustál.

Měli bychom nakonec říct, jak si představujeme další postup, co od Parlamentu a vlády chceme. Tedy, na prvním místě – přehodnocení azylového a uprchlického práva, všech těch Dublinských dohod, a jak se všechny jmenují, které nás například zavazují starat se i o osoby bez dokladů a totožnosti, nebo slučovat rodiny – což by znamenalo, že za 1000 mladých mužů mohou do budoucna přijít desítky tisíc rodinných příslušníků, bez jakékoli kontroly, kdo čí rodina je a kdo není. Prosím vás, ty dohody pocházejí z dob, kdy svět byl velký, lidí bylo málo, cesta přes moře trvala dlouho. Zahajme vážnou debatu o tom, které z těch dohod a závazků se hodí do zmenšeného a přelidněného světa 21. století. Dále, dámy a pánové, urychlené zavedení hraničních kontrol, a to jak na přechodech, tak na tvz. „zelené hranici“, s tím, že samozřejmě hovořím o kontroly zaměřené na ilegály ze zemí mimo EU. Nejde o nějaké sobectví – poté, co kontroly zavedlo Maďarsko a Rakousko a uvažuje o nich Německo, se přece stáváme děravou částí Schengenského prostoru, navíc by se u nás běženci mohli kumulovat. Konečně bychom rádi slyšeli jasné deklarování, že nechceme islámské uprchlíky – ti skutečně představují hrozbu, kterou nadále nelze s čistou hlavou bagatelizovat. Naopak bychom měli být solidární s prokazatelnými oběťmi islámu a radikálních islámistů, zejména s blízkovýchodními křesťany a ateisty prchajícími z oblasti tzv. Islámského státu.

To vše, a tady bych ještě jednou pochválil vládu, by se mělo dít v součinnosti se zeměmi Visegrádské čtyřky. Naše iniciativa po takové součinnosti volá už léta a jsme rádi, že vláda této země de facto naplňuje politickou linii IvČRN. Závěrem bych Vás proto vyzval, abyste všichni vstoupili do rodícího se Bloku proti islámu, a samozřejmě svými podpisy podpořili naši petici.

My budeme v petičním úsilí pokračovat, budeme podpisy sbírat dále, abychom udrželi přátelský tlak na vládu, a ta vytrvala ve svém proti-kvótním stanovisku. A nejen to: Pokud se tlak Bruselu ukáže jako nesnesitelný, neváhejte se obrátit na lid, třeba prostřednictvím vypsání referenda, a věřte, že lid Vaši pozici vůči Bruselu podpoří.

Děkuji za pozornost.

Následovala debata, byla poměrně bouřlivá, leč slušná. Úroveň příspěvků se samozřejmě lišila (kolegyně Volfová si zaznamenala několik talentů, které by ráda viděla v politice), nejšíleněji hovořil jakýsi „britská opčan pomáhající uprchlíci“ (netuším, co dělal v českém Parlamentu), a samozřejmě publicista/stipendista Čulík. A zástupci vlády, jakož i poslanec Komárek, byvší novinář prodavší se straně Koblihářů. Na závěr vzal jsem si slovo.

K panu Čulíkovi, který hovoří o signatářích petice jako o xenofobech a buranech, poznamenám jen tolik, že právě urazil určitě 150 000, a potenciálně až 9 000 000, svých spoluobčanů. Vyzývám ho, aby to některým z nich řekl do očí mimo tuto budovu – třeba v první hospodě – a rovnou poznamenávám, že u toho nechci být, je to jeho cesta.

Dále k panu poslanci Komárkovi a paní předsedkyni Rujbrové, které znepokojily výslovné útoky na islámské náboženství a ohánějí se přitom ústavně zaručenou svobodou vyznání. Připomněl bych jim, že příslušný článek Listiny základních práva svobod, je to tuším článek 16, nese 4 upřesňující odstavce, přičemž ten čtvrtý výslovně uvádí, že svoboda vyznání může být omezena, je-li to nezbytné k zachování práv a svobod druhých. Prohlašuji zde, že islám práva a svobody druhých svým učením i praxí omezuje a že naše iniciativa učiní vše pro to, aby to dokázala --

předsedající: Omezte se prosím jen na obsah petice.

Dobrá tedy. Řeknu to tedy jinak. Mnozí o mně víte, že jsem též z imigrantské rodiny, maminka byla takzvané řecké dítě, jsem tedy vlastně řecké vnouče – vnouče řeckého komunistického partyzána, rodiny těch partyzánů přišly v roce 1948 jako imigranti do komunistického Československa, zvali je sem českoslovenští komunisté, protože si zvali své lidi, své momentálně poražené spojence. Tím nechci říct, že komunismus byl nějak dobrý – i když paní předsedající by asi nesouhlasila – ale chci říct, že to byla vždy, kam lidská paměť sahá, normální praxe. Ostatně i exulanti, kteří prchali z Československa před komunismem, byli na západě přijímáni jako potenciální spojenci a kdyby někdo z nich začal šířit komunistickou revoluci, nebo pracovat jako agent, jistě by byl poslán velice rychle zpátky. Zkrátka a dobře, všechny normální státy vítají ty, kdo je posílí, a odmítají ty, kdo je oslabí. Pouze současná EU činí jinak, což je šílenství.

Děkuji za pozornost.