V tomto směru jsme od časů předlistopadových prodělali velký „pokrok“: zatímco kdysi se v novinách o zločinech a lidských tragediích  téměř nepsalo, aby to nevrhalo  stín na počestnost a blažený život „pracujícího lidu“, a později jen střídmě v „černé kronice“, dnes se žádá, aby ze stránek tisku a z televizní obrazovky denně obrazně kapala krev a řinuly se slzy. Etika jde při tom stranou, protože zveřejňované hrůzy a nechutnosti účinně zvyšují sledovanost.

Pitvání cizího neštěstí je báječným prostředkem k upoutání pozornosti. Jiného prospěchu z něho není. Nebere se ohled ani na oběti zločinu a tragédií a jejich blízké, stejně jako na blízké viníků. Po těch i oněch se často žádá, aby vystavovali své neštěstí na odiv veřejnosti, lačné stále čerstvého přísunu krve a slz: nic nepotěší tolik jako cizí neštěstí.

Zprávy o zločinech a různých tragédiích by měly být věcné a střídmé, měly by hlavně sloužit jako výstraha před následováním. Většinou ale podporují rozkvět nejhorších lidských pudů: nenávisti, závisti, škodolibosti, pomstychtivosti. Zpravodajství se stává nástrojem trestu, který na nevinných vykonávají hyeny, jež si pravomoc trestat samy udělily. Považují za své svaté právo kdykoli přijít a strkat špinavé prsty do nezacelených ran žalu nad neštěstím a sypat do  nich sůl.