Teorie demokratického trestního práva ovšem doznání jako jediný důkaz za dostatečný neuznává. Násilí při jeho vymáhání pak jednak postrádá smysl, ale zejména je protiprávní. To je ovšem opět jen teorie, která neplatí vždy a všude. V praxi tu a tam narazíme na rozsudky, postavené pouze na doznání a téměř ve všech zveřejněných případech dodatečného prokázání neviny odsouzených se setkáme se zprávou o použití násilí různé intenzity, od vyčerpávajícího mnohahodinového psychického vydírání až po bití vyslýchaných. Jde o ojedinělé případy, ale i ty jsou ošklivou skvrnou na štítě státu, který se chlubí svou civilizační vyspělostí.

Začíná to již při zadržování podezřelých či při předvádění obviněných před soud. Staří soudci vzpomínají na doby, kdy eskorta před ně přiváděla obviněného za rukáv. Sám pamatuji výjimečnost používání tzv. „medvědů“ jen při eskortování zvlášť nebezpečných násilníků.  Dnes jsme došli tak daleko, že policisté mohou považovat za nezbytné nasadit „medvědy“ ženě, podezřelé z nenásilné trestné činnosti, kvůli jejíž útlé postavě museli do opasku přivrtat dírku. Aby z toho měli větší potěšení, vedou ji pak uličkou spolupracovníků, které pod nějakou záminkou vyhnali z kanceláří. Není to ostatně ojedinělý případ: přestože od uvalení vazby na  Janu Nagyovou-Nečasovou uplynul již více než rok, stále se občas můžeme kochat pohledem, jak ji eskorta vede jako dobytče. Opakované vysílání těchto záběrů již ovšem není vinou eskortující složky, ale barbarství televizních redakcí, jimž jejich nechutnost stále ještě nedochází.

Stížnosti na násilí při zadržování jsou zbytečné, ať se stěžovatel obrátí na státní zastupitelství nebo na GIBS: vždy se najde důvod k ospravedlnění nepřístojností.