Předcházelo mu projednání stížnosti poslance Víta Bárty Nejvyššímu soudu ČR na porušení jeho imunity částí prvostupňového rozsudku z 13. dubna 2012, které bylo v plném rozsahu vyhověno: senát soudce Jana Šotta nebyl oprávněn soudit pana poslance za nabídku případné finanční výpomoci poslancům Věci veřejných, vyslovenou v prostorách Poslanecké sněmovny ČR na zasedání poslaneckého klubu, neb jej chránila imunita. Soudit poslance lze pouze v rozsahu vydání k trestnímu stíhání sněmovnou.

Pak se rozsudkem na základě odvolání státní zástupkyně i obou odsouzených zabýval v odvolacím řízení Městský soud v Praze, který dokonal dílo zkázy na pověsti o skvělosti soudce Jana Šotta: uznal sice, že soud 1.stupně provedl vyčerpávající dokazování a jeho skutková zjištění nijak nezpochybnil, ale v souladu se zdravým selským rozumem rozhodl, že souzené skutky nenesou znaky skutkové podstaty trestných činů. Rozsudek zrušil a vrátil  k novému projednání. V souladu s ustanovením trestního řádu přikázal senátu Jana Šotta podřídit se právnímu názoru odvolacího soudu.  Navíc vyslovil nespokojenost s nedůstojným on-line způsobem vedení procesu, který označil za naprosto nevhodný.

Část bulváru včetně televizního se pozastavila nad tím, že odvolací senát Jarmily Löffelmannové rozhodl o zrušení Šottova rozsudku v neveřejném jednání. Z hlediska hospodárnosti řízení to ale bylo správné řešení, protože nebylo třeba přehodnocovat dokazování a právní vady rozsudku byly zcela zásadní.

Vzhledem k okolnosti, že Městský soud v Praze nenamítal neúplnost nebo vadnost dokazování, mohl kauzu uzavřít sám. Proti jeho rozhodnutí by již ale nebyl přípustný řádný opravný prostředek. Tím, že vrátil věc na první stupeň, nahrál žalobě možnost doplněním dokazování posunout důkazní situaci blíže k závěrům původního rozsudku. Že ji žalobkyně Hana Vrbová nevyužila, není chybou soudů ani obžalovaných.

Tak zdrcující hodnocení, jakého se rozsudku z 13. dubna 2012 dostalo výroky obou vyšších soudů, se vyskytuje zřídka. Soudci Janu Šottovi nezbyl žádný manévrovací prostor pro obhajobu scestných závěrů původního rozsudku. Jeho možnosti by možná případně zlepšila dodatečná zásadní změna důkazní situace na základě doplnění dokazování, která se ale nedala očekávat a skutečně k ní nedošlo. Nezbylo mu než spolknout hořkou pilulku neúspěchu, pokořit se a vyhovět pokynům vyšších soudů vydáním zprošťujícího rozsudku.