Martin Stín: Válka o žalobce

06.07.2012 18:46

„Válka žalobců“, v které státní zástupce rozděloval postoj ke „kauze Čunek“, již jen občas dohřmívá jako vzdalující se bouřka. Ve veřejném prostoru ji s rostoucí silou nahrazuje „válka o žalobce“. Předmětem sváru je budoucí uspořádání a pravidla vnitřního řízení státního zastupitelství a obsazení klíčových vedoucích funkcí v něm.

Martin Stín: Válka o žalobce
Foto: hns
Popisek: Corrado Cattani v sukních Lenka Bradáčová
reklama

Když se v r. 2010 ODS ucházela o přízeň voličů, slíbila mimo jiné nastolit pořádek v rozháraném  státním zastupitelství a učinit z něj účinný nástroj potírání kriminality včetně korupce. Cestou k cíli měla být výměna v křesle nejvyššího státního zástupce a přijetí nového zákona o státním zastupitelství.

V poločase volebního období se ale uskutečňování předvolebních slibů zadrhává. Po nekonečných průtazích při odvolávání Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně se úřadu ujal Pavel Zeman, který má sice všechny předpoklady a také vůli vést soustavu státního zastupitelství požadovaným směrem, ale naráží na sílící odpor zastánců starých pořádků.

Po zdlouhavém „vymítání ďábla“ Vlastimila Rampuly z čela pražského vrchního státního zastupitelství má konečně možnost obsadit tento veledůležitý úřad osobností, s kterou se shoduje v cílech své profesní politiky a nástrojích k jejich dosažení. Jeho volba padla na Lenku Bradáčovou, náměstkyni severočeského krajského státního zastupitelství a předsedkyni Unie státních zástupců, spolutvůrkyni koncepce budoucího uspořádání státního zastupitelství. Ovšem otázka jejího jmenování se stala předmětem politických hrátek.

Politici by se neměli vyjadřovat k personálním záležitostem státního zastupitelství, neboť to je výlučná věc k jednání mezi nejvyšším státním zástupcem a ministrem. Platí to stejně pro předsedu vlády a další představitele ODS jako pro opozici. Porušuje-li pravidla opozice, aspoň trochu ji lze omluvit tím, že využívá příhodné situace pro své standardní poslání. Jinak ale tomu je v případě TOP 09. Zde se projevuje schizofrenní povaha vládní koalice: na jedné straně spřízněni s ODS chtivostí moci, na druhé straně jako soupeři v blížících se krajských volbách jdou „topkaři“ svým partnerům zcela nekřesťansky po krku, jako by nevěděli, že „kde se dva perou, třetí se směje“.

Tahanice o obsazení křesla vrchního státního zástupce v Praze má ale významný přesah: ve skutečnosti ohrožuje i Pavla Zemana, který v televizním vystoupení oznámil, že v případě nevyhovění návrhu na jmenování Lenky Bradáčové odstoupí.

Změna v osobě nejvyššího manažera resortu v době, kdy v něm probíhá koncepční přestavba, je vždy nepříjemná a vyvolává zdržení a někdy i zmaření již hotové práce. To je přesně situace, v které se nyní nachází reforma státního zastupitelství: jmenování Pavla Blažka dvacátým šestým poválečným a čtrnáctým polistopadovým ministrem spravedlnosti znejistilo směr, jímž se dosud navzdory překážkám sice nesměle, ale přece jen ubírala.

V této souvislosti zaznívají různé úvahy o vymezení dělby pravomocí mezi nejvyšším státním zástupcem a ministrem při jmenování vedoucích státních zástupců. Není náhodou, že Petr Nečas a další předáci ODS zdůrazňují, že je nutné  ctít znění zákona, podle něhož nejvyšší státní zástupce pouze navrhuje, zatímco ministr jmenuje. Je to sice v rozporu s jejich dřívější rétorikou, v které horovali pro nezávislost státního zastupitelství na politicích, ale za účelovou změnu postoje se zjevně nestydí. Na okraj připomínám, že v zákoně není nikde uvedeno, že nejvyšší státní zástupce je podřízený ministra a bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová se za jeho podřízenou nepovažovala.

Vedoucí státní zástupce skutečně jmenuje ministr, nicméně jeho další zákonná pravomoc vůči státnímu zastupitelství je téměř nulová, a proto i jeho odpovědnost je víceméně symbolická. Nemůže obsadit žádnou funkci bez návrhu nejvyššího státního zástupce, na jehož bedrech leží odpovědnost za chod úřadu. Kdo nese odpovědnost, musí mít pravomoc a právo volby nejbližších spolupracovníků. Proto je jmenovací pravomoc ministra spíše pojistkou proti případnému selhání nejvyššího státního zástupce výběrem zcela nevhodného uchazeče. Moudrý ministr by ponechal nejvyššímu státnímu zástupci ve volbě jeho nejbližších spolupracovníků volnou ruku, nechce-li mu ovšem nastavit nohu, o kterou by zakopl a následně upadl. Platí to zvláště v situaci, kdy výběr již proběhl před změnou v osobě ministra, s kterou nikdo nepočítal. V takových věcech by se měla zachovávat kontinuita řízení resortu.

Ostatně Pavel Blažek patrně nalije veřejnosti čistého vína ve věci svého skutečného postoje k jmenování Lenky Bradáčové velmi rychle. Dle tiskové zprávy (http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=323852) z 3. července 2012 se ihned po nástupu do úřadu telefonicky spojil s Pavlem Zemanem a Lenkou Bradáčovou a setká se s nimi i osobně. Z pochopitelných důvodů dal této věci přednost před okamžitým zahájením řešení kvadratury kruhu odvrácení finančního kolapsu resortu.

Daleko větší význam než nejistota v řešení personálních otázek má žalostný stav přípravy nového zákona o státním zastupitelství, zřejmě bojkotované předsedou vlády.

Příčin odporu proti jeho přijetí je více. Ve vysoce odborné záležitosti nakonec politikům nezbývá než se pídit po mínění odborníků, kteří ale nebývají nestranní. Sledujíce své skupinové zájmy mohou šířit zavádějící názory. Téměř stovka státních zástupců obou vrchních státních zastupitelství, ohrožených zrušením, je jedním  z možných ideových ohnisek odporu. Na stejnou notu s nimi mohou zpívat soudci obou vrchních soudů, kteří pociťují obavy, že po vrchních státních zastupitelstvích přijde řada na ně. Je to docela přirozené: lidé, kteří ztrácejí existenční jistotu do budoucna, instinktivně zaujímají obranné postavení vůči ohrožujícím novotám.

Ale ani rozhodující masa státních zástupců na okresní a krajské úrovni nemusí jednohlasně jásat: žijí déle než dvacet let v měkkém prostředí nedostatečného dohledu a bezbřehé tolerance k profesnímu selhávání, odpovídajícímu skutečnosti, že bůh není a nejvyšší státní zástupce je v nedohlednu (jako: bůh vysoko, car daleko). Zrušení nadbytečných mezičlánků vrchních státních zastupitelství a přímé podřízení krajských státních zástupců dosud bezzubému nejvyššímu státnímu zástupci jejich pokojně zahnívající rybník řádně rozčeří a začne je vyhánět z útulného bahna.

V pozadí za nimi pak stojí ti nejdůležitější odpůrci, vodící politiky na niti: všichni, jimž vyhovuje, že v kalných vodách nedostatečné účinnosti orgánů vynucování práva se každé darebáctví snadno skryje, vyděšení tím, že najednou viditelně přibylo případů stíhání hospodářské trestné činnosti a korupce.

Ve výsledku vzniká spříseženství odpůrců reformy státního zastupitelství s kriminálními „bílými límečky“, jejímž viditelným odrazem je dojemná jednota médií a části politiků v odmítání  přijetí nového zákona o státním zastupitelství.

Vlivní diletanti natloukají veřejnosti prostřednictvím médií do hlavy jako mantru námitky proti připravovanému zákonu, které nemají nic společného se skutečností. Korunu matení veřejnosti nasadil v Otázkách Václava Moravce dne 1. července 2012  přímo předseda vlády Petr Nečas, který k znectění věcného záměru zákona použil také prokazatelně nepravdivé tvrzení, že v něm postrádá ustanovení o zřízení speciálního protikorupčního útvaru, které se v něm nejméně od února r.2012 nachází na str. 8 a 51 a násl. textu (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012070301). Značně tím pohoršil odvolaného ministra, beztak se chovajícího odbojně (viz: http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=323825).

Když Petr Nečas předestřel veřejnosti pochybné důvody pro odvolání Jiřího Pospíšila, nikdo mu nevěřil, ale usvědčení z nevěrohodnosti tehdy ještě nebylo možné. Avšak v tomto případě se chytil do pasti diletantství a usvědčil se sám.

Prosadí-li nyní Pavel Blažek navíc zásadní změnu v koncepci zákona směrem k zachování starých pořádků, dostane předsedu vlády do postavení důstojného nástupce druhého komunistického prezidenta Antonína Zápotockého, který v r.1953 v předvečer měnové reformy popřel, že k ní dojde.

Dne 3. července 2012 vyšel  na serveru Parlamentní listy článek „Podívejte se, na co tlačil Pospíšil a novému ministrovi to moc nevoní“ (http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/vlada/Podivejte-se-na-co-tlacil-Pospisil-a-novemu-ministrovi-to-moc-nevoni-238185) Je to sice redaktorská směska porůznu pochytaných neautorizovaných výroků, ale i tak jeho obsah znepokojuje. Soudě podle něj hodil Pavel Blažek výsledek dlouhodobé práce na nové koncepci státního zastupitelství již v prvém okamžiku svého vládnutí do kanálu a necítí se vázán ani přípravami svého předchůdce na obsazení funkce vrchního státního zástupce v Praze.

Ve zmíněném článku panu ministrovi přizvukují Bohumil Pečínka, komentátor Reflexu, a zhrzený doc. Zdeněk Koudelka, odmítnutý prezidentův kandidát na funkci Ústavního soudce, vystrnaděný Pavlem Zemanem ze sinekury třetího náměstka NSZ na nicotný post náměstka ředitele Justiční akademie. Všichni tři hrají svorně nečistou hru s veřejností tím, že ji straší hrozbami, údajně vyplývajícími z případného přijetí připraveného zákona a jeho vadami, které z rozhodující části vůbec nemají oporu v textu věcného záměru. Tuší, že laická veřejnost nebude bádat v téměř stostránkovém nezáživném dokumentu, ostatně v současnosti dostupném pouze na málo navštěvovaných internetových stránkách spolku Šalamoun( odkaz viz výše).

Obecně se výhrady celé fronty obránců starých pořádků k novému zákonu odvíjejí od ideologicky podbarveného strašení hrozícím návratem „o osmnáct let zpět“ (Bohumil Pečínka v ČT) k předlistopadové prokuratuře. K tomu je třeba především podotknout, že prokuratura jako systém  vznikla ve Francii, odkud ji převzala většina evropských států.  Do našeho resortu spravedlnosti se dostala v rámci poúnorového napodobování sovětských vzorů. Špatnou pověst si vysloužila nikoli pro systémové vady, ale v důsledku jejího zneužití komunistickou stranou k vykonávání „třídního násilí“ nástroji trestního práva. V demokratických právních státech je váženým orgánem ochrany veřejných zájmů. Ostatně prokuraturu obnovilo po rozpadu společného státu Slovensko, zachovalo ji Maďarsko a v Polsku je generálním prokurátorem přímo ministr spravedlnosti.

Státní zastupitelství přibližně v našem pojetí je zvláštností německy mluvících  zemí, k nimž se Československo připojilo z důvodu zachování návaznosti na právní systém habsburské monarchie. Ovšem od státního zastupitelství Německa, Rakouska a německy mluvících kantonů Švýcarska se naše státní zastupitelství podstatně liší personálním obsazením. Zhruba jednu třetinu jeho osazenstva tvoří bývalí prokurátoři protiprávního režimu, většinou členové KSČ, vzdělaní v odlišném pojetí trestního práva a zvyklí na podřízenost politickému vedení. Ovládají významnou část vedoucích míst. Za starých dobrých časů předlistopadových si zvykli na tuhou prokurátorskou kázeň a na opratě, na nichž je kromě toho držela jejich „matka strana“. Od přechodu do rozvolněného řídícího systému státního zastupitelství mají mnohem více svobody, což u některých vede k pocitu, že mohou vše a nemusí nic. Výsledkem jsou nedostatky ve vedení přípravného řízení, nedostatečně podložené obžaloby a jiné nepřístojnosti, v krajnostech včetně nezákonného vedení trestního řízení a „zametání kauz pod koberec“.

V současném systému je nejvyšší státní zástupce formálně odpovědný za celou soustavu, ale kromě univerzální pravomoci kárného žalobce vůči všem státním zástupcům nemá účinné nástroje, jimiž by ji řídil jinak než metodicky. Jeho přímými podřízenými jsou pouze zaměstnanci nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupci. Čili je zde porušena základní zásada správného řízení: rovnováha odpovědnosti a pravomoci. Kromě toho, že Nejvyšší státní zastupitelství ČR zastupuje žalobu u Nejvyššího soudu ČR, trestní řízení ovlivňuje nepatrně. Ostatně čím více pater má pyramida stupňů řízení, tím nižší je jeho účinnost. I to je důvod, aby mezi nejvyšším státním zastupitelstvím a krajskými články nestálo nadbytečné vrchní státní zastupitelství jako překážka v oboustranném toku informací a přenášení pokynů shora dolů.

Věcný záměr věnuje velkou pozornost upevnění procesní nezávislosti státních zástupců, vymezení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců, kvalifikačních kritérií pro získání funkce a přesných pravidel pro odvolání před vypršením funkčního období. Opatření, předjímaná věcným záměrem, nesnižují demokratičnost vnitřního prostředí ve státním zastupitelství, ale naopak rozšiřují prostor pro uplatnění schopnosti státních zástupců samostatně myslet a nést odpovědnost za svěřený případ. Ani v tomto ohledu nedochází k vnášení prvků prokuratury do činnosti státního zastupitelství.

Odpůrci nového zákona se tváří, jako by nejvyšší státní zástupce byl zemský škůdce, ohrožující demokracii, kterého je nutné zavřít do klece nedostatečných pravomocí, aby nižším stupňům soustavy zůstaly zachovány vymoženosti částečné bezprizornosti.

Spor o novou podobu státního zastupitelství mimovolně odhaluje náš tradičně nevalný vztah ke státu, utvářený historickou  zkušenosti setkávání převážně se státem-utlačovatelem. Téměř všichni rádi přitakáme na liberální požadavek „malého“, tedy levného státu, ale jeho efektivní fungování by mnohé obtěžovalo. V prostředí, prosyceném korupcí,  klientelismem a ochotou parazitovat na veřejných zdrojích je dost lidí, v nichž představa důrazně jednajícího státního zastupitelství vzbuzuje neklid, zatímco jeho současný neuspokojivý stav jim plně vyhovuje.

Vyšlo 5. 7. 2012 na Politikonu jako 429. sloupek a na webu Šalamouna

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zbyněk Fiala: Kritický týden pro Afghánistán

15:06 Zbyněk Fiala: Kritický týden pro Afghánistán

V sobotu by měla být podepsána smlouva se Spojenými státy, která umožní stažení amerických vojsk. Po…