To platí, ať již hovoříme o Al Kajdě a jí inspirovaných franšízách (jako je v Jemenu usídlená Al Kajda na Arabském poloostrově, u které několik měsíců pobýval jeden z útočníků), nebo o supernově džihádistické subkultury, dominantně irácké formaci Islámský stát.

Nízká sociální a kulturní úroveň vrahů – bratrů Saida a Cherifa Kouachiových a Amedy Coulibalyho – jejichž životní dráha se více podobá kariéře grázlů z předměstského ghetta než proponentům globálního džihádu, by neměla zastírat širší kontury jejich činů.

Útoky na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, policisty a košer supermarket nejsou spontánními reakcemi fanatických orientálců na karikatury proroka Mohameda a židovský obchod, jak by snad mohlo z nešťastných a málo informovaných českých debat o „islámu“ a „muslimech“ vyplývat. Naopak, jsou promyšleným vkladem džihádistických sítí do jejich snahy přenést svůj boj i do západní Evropy.

Tři vražedné útoky z minulého týdne, jejichž obětmi se stalo sedmnáct lidí a které spáchali francouzští militanti s vazbami na mezinárodní džihádistické sítě, prozrazují inspiraci dílem syrského ideologa a teoretika ozbrojeného džihádu Mustafy Setmarjama Nasára, jenž po většinu své kariéry vystupoval pod nom de guerre Abú Musab as-Súrí.
As-Súrí (na snímku nahoře), rodák z Aleppa, patří k tzv. první generaci Al Kajdy, tedy k lidem narozeným v 50. a 60. letech minulého století, z nichž už je naprostá většina po smrti, případně dožívají ve vězeních a internačních táborech (Guantánamo). To se týká i as-Súrího, který byl v říjnu 2005 zatčen v Pákistánu, aby byl následně Spojenými státy vydán do domovské Sýrie, kde je údajně dodnes vězněm syrského režimu Bašára Asada. Přesto jeho myšlenky v současnosti představují základní referenční zdroj pro exponenty globálního džihádu.

Příběh mezinárodního džihádismu, včetně nynějších pokusů přenést krvavou bitvu na evropskou půdu, začíná během sovětské okupace Afghánistánu v 80. letech minulého století. Roku 1987 publikoval tehdejší hlavní inspirátor a organizátor afghánského „džihádu“, Palestinec Abdulláh Azzám, knihu Připoj se ke karavaně. V té na základě početných citací z posvátných textů dovozoval „individuální povinnost“ (fard ajn) každého muslima vést ozbrojený boj proti nepřátelům víry.

Azzám tehdy verboval mladé, převážně arabské muže do konfliktu v Afghánistánu, kde domácí i zahraniční náboženští militanti bojovali proti Sovětům a jejich afghánským klientům. S jeho jménem je spojena teorie „pevné základny“ (arabské Al Kajda znamená základna), spočívající v kontrole území, jež bude poskytovat militantům útočiště a kde se budou připravovat ke svým akcím. Do této linie džihádismu patřil i Saúdský Arab Usáma bin Ládin a současná nominální hlava Al Kajdy Egypťan Ajmán az-Zawáhirí.

Naproti tomu as-Súrí ze zkušeností po září 2001 vyvodil, že žádná základna nebude dost odolná ve střetu s impozantní vojenskou mocí Spojených států. Jeho skepticismus k pevným organizačním formám byl zajisté posílen i osobními zážitky ze sunnitského islamistického povstání v Sýrii v letech 1978-1982, které bylo nemilosrdně rozdrceno otcem současného syrského prezidenta Háfizem Asadem.

Podobné úvahy se staly východiskem pro jeho nejznámější a nejvlivnější knihu Výzva globálního islámského odporu (grafomanických 1 600 stran!) z roku 2004, kde navrhuje přenést těžiště ozbrojeného boje na jednotlivce a malé autonomní skupiny, jež budou mnohem snáz unikat pozornosti západních zpravodajských služeb a ozbrojených sil. Roli zde hrál i jeho několikaletý pobyt ve Španělsku a Velké Británii (díky sňatku získal i španělské občanství), kde jistě uvažoval o možnostech ozbrojeného boje v evropských podmínkách.

Útoky jednotlivců a malých skupin (jako byla ta v Paříži) podle as-Súrího postupně unaví nepřítele a vytvoří podmínky pro otevřenější vystoupení a hlavní cíl džihádistů, kterým má být kontrola území a vytvoření vlastních státních útvarů. Tyto guerillové recepty přinesly úspěch džihádistům v Sýrii (Fronta An-Nusra a Islámský stát) a nepochybně tvoří základní rámec pro momentální úvahy o vedení boje na evropské půdě.

Strategie džihádistických militantů se dá shrnout do pořekadla „čím hůře, tím lépe“. Základním cílem pařížských útoků je dále prohloubit nedůvěru mezi lidmi, kteří mají kořeny v některé z muslimských zemí, a majoritní společností v západoevropských státech.

V ideálním případě jde o to, přimět stále širší okruh lidí odsuzovat, provokovat a diskriminovat své muslimské spoluobčany, dávat jim najevo, že ve Francii, Nizozemí či Dánsku nejsou vítáni.

Stejný cíl mají i nahrávky vražd západních rukojmí v Sýrii, kde obětem podřezávají krky evropští militanti v řadách Islámského státu. Stratégové globálního džihádu usilují o co nejširší rezervoár potenciálních militantů, jako byli bratři Kouachiové, Coulibaly nebo Mehdi Nemmouche, jenž v květnu 2014 zavraždil čtyři lidi u židovského muzea v Bruselu.

Početné řady mladých „muslimských“ mužů bez životních perspektiv a budoucnosti, s pocity vykořeněnosti a diskriminace, často s kriminální minulostí, jsou nyní pro verbíře džihádistických sítí primárním cílem jejich evropské misie. Tento postup odpovídá i as-Súrího představám o boji malých autonomních skupin a jednotlivců proti nepříteli, který je momentálně mnohem silnější.

Jedno z videí dávno zesnulého Abdulláha Azzáma na serveru YouTube bylo pořízeno během jeho četných přednáškových turné po arabských státech, kde získával nové rekruty na afghánské bojiště barvitým líčením barbarství „nevěřících“ a romantizací ozbrojeného boje proti nim. Dle jeho vlastních slov byl jako lovec, který chytá své posluchače, aby jim ukázal obraz džihádu a cestu lidí, kteří píší historii vlastní krví. Je naléhavým úkolem evropských zpravodajských služeb, aby koordinovaným a efektivním postupem podobné aktivity Azzámových následovníků co možná nejvíce ztížily.