Z pohledu tisku začal měsíc nevinně, článkem o nejdelším, nejlepším, super a tak dále autobusu, který zrovna vyrazil na trasu z pražského letiště.

Stačilo jen 15 dní a už se můžete dočíst, že autobus je super, jenom nejezdí, netopí a má takové drobné nedostatky kvůli kterým byl z provozu stažen.

A což takhle dívat se, jak se pálí výrobky, které se nikdy nedostali na pulty, stejně jako například 82 % světové sklizně, které se nedostane ani do jejich blízkosti, natož ke spotřebitelům. Můžeme být hrdí, ničíme svět a ještě se přitom natáčíme.

Je to podobné, jako hrdinské spalování slonoviny. Vytváříme tak trh, pro její vyšší cenu, a ještě větší vraždění již tak téměř vyhynulých zvířat. Tomu se říká ochrana státu, ochrana investic. No, není to krásné?

Co na tom, že možná ty gumičky vznikli ve stejné továrně jako originál. Co na tom, že jsou ze stejného materiálu. Co na tom, že procházeli stejnýma rukama pracujících dětí, dělnic a dělníků na výrobních linkách pro štěstí.