I Česká republika přistoupila v důsledku mediálního tlaku k tomu, že cizince, kteří deklarují syrskou státní příslušnost, po příchodu na území nezadržuje v detenci, jak to ukládá zákon, ale pokud požádali o azyl v Maďarsku (které žadatele nepřijímá zpět na své území) je propouští. Všichni víme kam odcházejí.

Azylové řízení tedy proběhne v Německu. Německé úřady by měly prověřit pravost syrských dokladů a oprávněnost žádosti. Německá azylová politika je na rozdíl od české velmi liberální, úspěšnost žádostí o azyl se obecně před počátkem migrační tsunami pohybovala kolem padesáti procent. V situaci, kdy je „loď plná“, poměr úspěšných žadatelů vůči neúspěšným patrně poklesne, přesto však bude vysoce převyšovat tuzemský stav.

Do této situace přišlo rozhodnutí Rady EU z 22. 9. 2015 o povinných kvótách. Může být, že přes známé námitky vlády, ministerstva vnitra a veřejnosti do ČR skutečně nuceně přijde téměř tři tisíce migrantů. Dá se toho dosáhnout podobně inženýrskými metodami, s jakými bylo přijato samo rozhodnutí. Nebylo by to žádné neštěstí, kdyby byl příchod těchto lidí regulován zákonem suverénního státu, jenž by měl možnost zvážit, komu mezinárodní ochranu skutečně udělí a za jakých podmínek.

Podle platného českého azylového zákona může totiž cizinec požádat o mezinárodní ochranu pouze na území ČR. Pokud požádá v jiném členském státě EU, neměla by být žádost přijata pro nepřípustnost (§ 10 zákona) a měl by být do tohoto státu vrácen. Zákon o azylu jiný postup nepředpokládá, tedy jej vylučuje. Diktát Rady tedy dělá z českého azylového zákona mrtvou normu.

Žadatel o mezinárodní ochranu je podle tuzemského zákona kromě sejmutí otisků prstů a obrazového záznamu povinen strpět umístění v tzv. pobytovém středisku, kde čeká na rozhodnutí o žádosti o udělení azylu v 1. stupni. Premiér Sobotka nicméně v rozhovoru pro deník Právo ze dne 25. 9. uvedl mj.: „Tito lidé navíc nebudou v detenčních zařízeních, budou standardně ubytováni a v případě zájmu jim bude poskytována integrační pomoc.“