Velkým problémem současnosti je, že pod pláštíkem humanity se nebráníme růstu minoritních jevů, které tak přerůstají do obludnosti. To, co minoritně nevadilo, nabubřelé působí destruktivně. Lidé se zaklínají pojmy jako je civilizace, humanita a z toho vyplývající gendrové eskapády i zcela nekorektní politická korektnost. Vše je zastřešené bezbřehou a vlastně nepředstavitelnou svobodou, která je tak volně k dispozici.
V moderní době bylo ušlechtilých myšlenek několikrát zneužito, ale globální rozšíření touhy po svobodě často zaměňované za tužby po vlastním prosazení se, přišlo nedávno a drtivě nás zaskočilo.
Technická revoluce, z počátku tak opěvovaná, skokově předběhla vývoj našich dušiček a my, ve snaze vyrovnat se jejímu tempu, prudce degenerujeme.
Základ naší euroamerické civilizaci dala bible. Starý zákon je návodem jak dodržovat hygienické předpisy a mravní principy tehdejší společnosti.
Nový zákon je něco jiného. Je to báje a je úplně jedno zda Kristus žil nebo byl vymyšlen. Symboly, které z příběhu jeho života vyplývají jsou základem moderního humanitního myšlení: a) zrození dítěte, kterému se přijdou poklonit všichni mocní i ne-mocní tohoto světa; b) oběť života, která lidem pomohla uvědomit si sebe sama; c) nanebevzetí, tedy oslava ducha jako té největší síly. Principy z těchto symbolů vyplývající založily moderní civilizaci. Proč došlo k rychlé degeneraci těchto hodnot? Víme o nich a umíme si je připomenout, co však chybí je morálka, která provázela uvěření v poselství bible. Přestali jsme žít v bázni Boží, tedy v úctě k něčemu, co nás přesahuje. Mizí i láska a z toho vyvěrající pokora. Tyto pojmy ztratily v očích mnoha lidí hodnotu. To mě však neodradí, abych se k nim hlásil (vzhledem k současnému stavu) mnohem usilovněji. Současná doba se také vyznačuje nezaslouženým nárůstem ega. Přes rozšířené školství, bezbřehou komunikaci a vysokou životní úroveň, se zdá, že procento vzdělanosti spíše klesá, nebo přesněji, ztrácí na významu. Hra na svobodu posiluje růst ega. Hloupá média, zdegenerovaný politický život, gladiátorský sport, zmatené školství a dokonce i kultura a umění sklouzly do plytké populárnosti. Směšná hesla jako BÝT SÁM SEBOU neznamenají nic jiného než následování plytkých trendů. Věřit, že tím, že budu jako ostatní se stanu výjimečným je paradox. Nalézám ho však téměř všude.
Školy zapomněly, že mají šířit vzdělanost a utilitárně zaměřeny vychovávají jen obsluhovatele strojů a přístrojů nejrůznějšího typu. Většina škol III. stupně je vlastně jen učňovskou školou s diplomem. Krásné a bohaté „zbytečné“ vědomosti, které šlechtily ducha, ze škol vymizely. Na uměleckých školách se mimo posilování ega neučí nic jiného. Současní „umělci“ působící na těchto školách jsou v drtivé většině bez kultury ducha a dokonce i bez profesních návyků.
Nejvíc jsou oceňováni ti, kteří přinášejí lidem zábavu: sportovci a populární herci či zpěváci. (Pro pobavení mysli přidávám, že ve středověku museli herci- tedy baviči- před uzavřením bran opustit město, aby v něm v noci nedělali „rotyku“). Mnohamilionové platy puberťáků pinkajícím míček z jedné strany kurtu na druhou či honícím se za větším míčem po větším hřišti, jsou výstižnými příklady. Závažné věci jakoby ztratili svou závažnost. Navíc naše nestrukturovaná společnost ani nedovede určit stupeň závažnosti. Jakoby věci a jevy ztratily svůj tvar. Zdá se, že jde o neurčité tvary, které se naplňují různými obsahy, jež se mohou volně přelívat z jedné formy do druhé. Jedinečnost „tvarů“ je (asi) přímo úměrná konkrétnosti obsahů a ta se vytrácí. Objevuje se čím dál víc klišovitosti a beztvarosti. Téměř nic už není konstantní a to ani v rámci našich časově limitovaných životů. Chápu pojmy relativita a relativnost jako výdobytky moderní vědy asi nutné pro technickou revoluci, ale jejich vliv na současné performování života je destruující.
Stoka internetového dorozumívání nás zbavuje studu a citlivosti. Život ve fiktivním prostoru, kdy se můžeme „spřátelit“ s lidmi z nejodlehlejších míst zeměkoule nás odnaučuje navazovat přímé a přátelské styky ve svém okolí, kde alespoň víme s kým se stýkáme, což na internetových vlnách není jisté. (Není neobvyklé, že se, z nejrůznějších důvodů, stařec vydává za třináctiletou dívenku.)
Nevím, jak dospět k systému rozdělování svobody. To asi není lidem dáno. Demokracie, ke které se tzv. civilizovaný svět hlásí, je klišé, které by mohlo (?) fungovat jen za speciálních okolností ve speciální společnosti s optimalizovaným stupněm obecného společenského vědomí.
Nedovedu si představit ani osvícenou monarchií po které někteří z nás volají, poněvadž nevím jak zaručit osvíceného monarchu, atd. atp.
Nejstabilnější společnost je taková, která potřebuje co nejméně zákonů a nařízení, pro kterou je vláda téměř zbytečná. Taková společnost funguje „samospádem“ opřená o vypěstované zvyklosti, návyky, nepsané, ale důsledně dodržované normy. To všechno jsme však zpřetrhali, zašlapali, opustili a pokračujeme v této devastaci dál se stále větší vehemencí. V takovém světě znamená svoboda velké nebezpečí.
Milan Knížák
Psali jsme:
autor: PV
