Umělci nepotřebovali výstavní síně, divadla a knihovny, poněvadž procesuální díla se odehrávala na ulici, v lese, kdekoliv. Poezie se objevila na opuštěných zdech a v písních. Měli jsme pocit (byl jsem jedním z protagonistů této etapy), že jsme umění konečně od umění osvobodili. Zapomněli jsme na to, že lidé potřebují k životu určité konstanty, že bez dlouhodobých stimulů svět panikaří.

Po krátkém návratu k tradičním formám (Bad painting, Neue Wilde, apod.) se umění pomalu vracelo na akční pozice, ovšem bez ethosu, který světil šedesátá léta.

Situace se otočila. Sociální elementy jsou z přirozeného prostředí vytrhávány a stěhovány do umělých prostorů (galerií, divadel apod.), jakoby se umělci chtěli vrátit k určité tradici, ale zároveň zůstat až nebezpečně aktuální. Pomáhá jim v tom dokonalá komunikační síť, která do svého fiktivního světa vtáhla velkou část umění společně s tím, co si na umění hraje či se mu nějak podobá. Co bývalo riskem, stalo se normou. Umělci začali hledat výjimečnosti, poněvadž zavládl pocit, že stačí překvapit. Díla měla být co největší, nejhalasnější, nejvulgárnější a to ve všech i těžko myslitelných směrech. Nové, řekněme politické myšlenky, které zvulgarizovaly ekologické, genderové apod. postoje a povinná směšná korektnost z které čpí faleš, vytváří nové kódy a nutí nás, abychom uvěřili v něco, co se příčí naši tradici, výchově i představám. Svět umění tyto kódy až příliš rychle adoptoval a vytvořil tak zdání (kterému věří především umělci sami), že jde o něco převratného, co se má stát základem aktuálnosti a nechápou, že jsou předmětem manipulace.