Je třeba zdůraznit, že tvořit i vnímat umění je dar. Žádným vzděláním, žádnou informovaností, žádnými eskamotérskými kousky ani technickými vymoženostmi ho nelze nahradit. Společenským úsilím, všeobecnou podporou a využíváním, (zneužíváním) tzv. uměleckých prostředků se umění stává stále zbytečnějším. Jako by zevšednělo. Všechno je POP, všechno můžeme získat, s každým se můžeme potkat, všechno můžeme poznat, ale vše se děje především ve virtuálním prostoru, který se nám neoddělitelně míchá s realitou. Chybí podání ruky, nadšené objetí, uvěření. Chybí stabilita ducha, smysl pro čest a „dobré staré mravy“. Přijímáme spousty zákonů poněvadž se bojíme, že nic dohodnutého neplatí a doufáme, že nás zákony zachrání. Chybí svoboda, svoboda ducha, svoboda pokory i svoboda vzdoru. Hovoříme jen o lidských nárocích, o lidských povinnostech se mlčí.

Umění je dar, který dostává málokdo. V současném světě je všeho moc. Umění je zbytečně propagováno a používáno jako alibi. Umění není demokratické. Je elitní, vrtošivé, bláznivé až nesmyslné, ale i zázračné až božské. Umění není zábavou (i když může být zábavné) umění může být vším (a vše může být uměním), ale je třeba si uvědomit, že čím více svobody, volnosti, bezuzdnosti, čím více prostředků … tím rapidněji vzrůstá potřeba osobní odpovědnosti. Umění učí člověka žít, ale ne jako ve škole předáváním informací, jen jakýmsi zjevením, kterému někdy říkáme zázrak.

Publikováno se svolením autora z webu https://www.milanknizak.com.