To zásadní, co si já z knihy odnáším, není u Dalajlámy překvapivé, ale pro pohled do budoucnosti demokratické Evropy nepoužitelné. Proč? Jeho kontakty se "Světem" se odehrávaly především s učenci a duchovními představiteli různých církví a směrů a nebo účinkoval jako tribun na náměstích plných příznivců. Ústřední myšlenkou je jeho tvrzení, že je možno si ponechat svou plnou víru a přitom respektovat ve svém sousedství jinověrce. Tou kuchyní, kde načerpal podklady pro toto tvrzení, je nábožensky specifická Indie.

Tak jako u všech jím zmiňovaných náboženství, tak i u islámu se zbytečně zaobírá vznikem a historií, při čem až trestuhodně vynechá celou fázi násilného šíření. K přiznání, že s islámem nepřišel příliš do styku, chybí konstatování, že do většiny islámských států (navštívil pouze Jordánsko) by ho vůbec nepustili. Proto o islámu mluví hlavně jen ze zkušeností se vstřícnými muslimy ze sousedství jeho dlouholetého nového domova v Indii, pak ještě na setkáních na různých konferencích; a to je velmi málo. Však také u vyjmenování řídících muslimských textů uvádí jen Korán a hadísy; zcela vynechal sunnu, na kterou se často vykladači Koránu odvolávají.

Dalajlámovo hledání soucitu ve všech náboženstvích při jejich srovnávání je akademické a naivní. Ano, našel jej; i v islámu. V Koránu lze totiž najít vše. Ve stejném duchu při 1. výročí událostí 11. září ve svém projevu v Národní katedrále ve Washingtonu varoval Američany, aby pro "hrstku zlovolných muslimů" neodsuzovali celý islám jako militantní náboženství. Velmi by zajímalo, co by přednášel cca stotisícové "hrstce" muslimů v islámských zemích, kteří v ulicích radostným tancem a souhlasnými hesly 11. září oslavovali!!