Nikdy nezapomenu na jeden – trochu zvláštní – zážitek z počátku devadesátých let. Po nějakém jednání ve Frankfurtu nad Mohanem s obchodními partnery mne vzali s sebou na večerní party po výroční konferenci jednoho velkého podnikatelského sdružení, kde měli svoje přátele. A jak jsme tak popíjeli, jeden z těch německých podnikatelů mi řekl v návaznosti na diskusi o české privatizaci: Neumíte si představit, co nás to stálo úsilí, než jsme po válce získali zpět naše podniky od vítězů ve válce. Dejte si na to při privatizaci pozor!

Co tím mám na mysli? Německá politika – a jde o tehdy tzv. západoněmeckou politiku – si velmi přesně definovala zájem, nebo jinak řečeno cíl, kterého chce po zničující válce dosáhnout. Obnovu německé hospodářské síly a sjednocení rozděleného Německa. Na tom se shodly všechny hlavní politické síly a také to důsledně po desítky let prosazovaly. A také toho dosáhly.

V moderních českých dějinách se dají najít dva obdobné příklady. Jedním je určitě založení československého státu po rozpadu Rakouska-Uherska a druhým jeho obnova po druhé světové válce. Ale tím to zjevně končí. Všechna ostatní mezidobí až do dnešních dnů jsou protkána žabomyšími spory a osobními útoky. A posluhováním různým zahraničním silám.