Ten se šoural se svěšenou hlavou zpět do středu hřiště, zatímco hráči v blankytně modrých dresech se radovali. Diváci aplaudovali vítězům a komentátor vydával do světa zprávu, že Italové se stali mistry světa, když ve finále porazili Francouze, až za nimi skončili domácí a pak Portugalci. Ale co se to děje za chvíli. Na stupně vítězů si pro pohár a zlaté medaile kráčí domácí, za nimi Francouzi a pro bronz Portugalci.  

Kde jsou ti Italové? Co se to stalo, že by dopovali? Nechápal jsem a po chvilce usnul. Ale zřejmě jen na chvíli. Najednou opět sleduji nějaký fotbalový zápas. Oranžoví proti tmavomodrým. Ti najednou dávají gól a radují se. Diváci rovněž vzdávají hold vítězům, i když se mi zdá, že stadion už není zcela zaplněn. Už je na hřišti připraven pohár a stupně vítězů, když se zase stává něco divného. Pro pohár si přicházejí hráči v bílém, kteří před chvílí na hřišti vůbec nebyli. Skleslí „vítězové“ si jdou pouze pro stříbro a pro bronz dokonce nějací Jihoameričani.

Probouzím se celý zpocený. Nevím, co se to děje, ale televize je vypnutá, takže opět uléhám a snažím se usnout. A do třetice se situace opakuje. Hráči v bílých dresech dávají gól a radují se, poloprázdný stadión tleská, pruhovaní soupeři již poznali, že prohráli, loudají se ze hřiště, ale v obličeji mají šibalský úsměv. Za chvíli s jásotem přebírají pohár, pro stříbro si jdou nějací hráči v kanárkově žlutých dresech, pro bronz v oranžových. Kam se vytratili ti, co vyhráli? Ti se rozčilují v rohu hřiště, ale kapitán vítězů je vykazuje i z tohoto prostoru – vždyť poražení tady nemají co dělat. Rozmrzelí diváci houfně mizí se stadionu, více radujících se diváků je v okolních barech a ulicích.