Vždyť stojí v kapitolách literárněvědné dějepravy, že světový úspěch si rázem vydobyla zejména fantasticko-utopická hra RUR (1920) jako varovná kritika společnosti, která zneužitím převratných vědeckých a technických výbojů přivodí svou vlastní zkázu. Ovšem pakliže po desetiletích se nám jeví být zmíněná pasáž floskulí či nabiflovanou jakoby moudrostí z posluchárny literárního licea, in hoc casu je dokázáno, že čas zhutněl. A už vůbec se nepoptává (běhutý čas) na subjektivní pocity lidského individua přeživšího sociální erupce i stavy deprese.

Ostatně ty nejsou ani předmětem této úvahy. Meritum věci našeho dnešního zájmu nespočívá ani ve zneužití převratných vědeckých a technických výbojů, ani v nebezpečí člověkovy vlastní zkázy: Rok po roce stále dokola se přesvědčujeme, že osádky někdy jenom pltí exaktních věd věru neodradila vábivá klišé (pseudo)humanistů a žefantasticko-utopickou hrou už je - sama naše přítomnost. Anebo čtenář myslí, že to nebude člověk už jednadvacátého století, kdo nahlédne sebe sama ne jako míru všeho, ale jako míru výkonu pozemské noosféry?

Universální roboti doktora Rossuma jsou (původně sice „pouze“ literárněvirtuální) formou života předjímajícího souběžnou existenci vícerých forem inteligentního života, a v tom, „co budeme považovat za znaky inteligence, musíme být velmi opatrní. Ve skutečnosti myslíme vždycky znaky lidské nebo zvířecí inteligence. Ale to nás nutí ke zvláštní opatrnosti, protože stroje se stávají čím dál tím schopnější.“ (Kevin Warwick) V těchto souvislostech nemožno pominout, že Norbert Wiener označil pojem život za problém sémantický, zatímco Karla Čapka přesvědčuje libý a křepký hlas ze soudobých knížek: „Život je tvůrčí, horký a silný; vše životné je dobré; život má vždy pravdu; život je vždy v právu.“ (In: K. Č.: Kritika slov, 1920.)