Statistiky vývoje světového kapitálu ukazují, že od dob Reaganových ekonomických reforem v 80. letech začínají nůžky sociální nerovnosti strmě stoupat a že dosahují hodnot z let Belle Époque, kdy se na přelomu 19. a 20. století propast mezi boháči a chudáky nebývalým způsobem prohloubila jako důsledek průmyslové revoluce. Když Sigmund Freud v roce 1909 navštívil Spojené státy, na otázku, co soudí o americké společnosti, odpověděl: „Omyl." Z Vídně byl zvyklý na společenská privilegia a bídu, ale to, co viděl v New Yorku, mu vyrazilo dech. Vnější, empirické znaky návratu k růstu nerovnosti, který nastal na začátku 80. let, se samozřejmě liší od těch „klasických", kdy se přepych vystavoval na odiv, a bída dosahovala biblických rozměrů, ale statistiky ekonomického vývoje jsou neúprosné: nerovnováha mezi kapitálem a prací se začala vracet o sto let zpět a stále stoupá.

Změny politiky, sociálních poměrů, kultury, umění, životního stylu, nemluvě o vědě a technice, se během posledních stopadesáti neobyčejně zrychlily – naši prarodiče by se dnes se svými dovednostmi, zvyky, mravy cítili na holičkách, mnoha věcem by vůbec nerozuměli. Ale v supermoderní, kybernetické a globalizované společnosti se přesto vyskytuje neměnný prvek – odolává všem společenským bouřím a změnám. Je to kontinuita a stabilita zákonů, které zajišťují držení a předávání soukromého majetku. Dobře je to patrné u nás po sametovém převratu, kdy se katolické církvi a některým potomkům aristokratických rodů podařilo domoci se svého majetku, přestože jej nabyli v dávných dobách, kdy jejich předkům privilegia umožňovala získávat bohatství nejen výhodnými sňatky a válečnými výboji, ale také konfiskacemi, krádežemi a jinými amorálními praktikami. Uplynula staletí, změnilo se skoro všechno, za několik let se nevyznáte v rodném městě, máte dost co dělat, abyste udrželi své profesionální znalosti na výši, a hle – právníci determinovaní dnešní „tekutou" politickou konstelací zapřou zásadní rozdíly v jurisdikci nesouměřitelných dob, neberou v úvahu společenský vývoj a dovolávají se majetkových zákonů z časů, kdy bohyně spravedlnosti nebyla slepá a v rukou nedržela váhy, ale meč a kříž.

Základním právem člověka je rovnost lidí zajišťovat si základní věci k životu. Patří k tomu také nabývání majetku. Je ovšem základní rozdíl, získal-li někdo majetek poctivou prací, nebo dědictvím, poctivým přičiněním, nebo podvody. Dnešní „zbožštění trhu", úporná snaha o maximalizaci zisku vytvářejí, spolu s nedostatkem etických i právních zábran, příznivé podmínky pro spekulace, korupci, útěky do daňových rájů. (Nevím, do jaké míry pan Babiš při svém budování mamutí firmy porušoval zákon, ale vím, že bez existence systému, v kterém žijeme, by se on ani nikdo z miliardářů nikdy nemohl domoci takového bohatství.) Zapomíná se, že podmínkou toho, aby se majetek stal soukromým vlastnictvím, jsou společenské podmínky, které toto vlastnictví umožnilly. Odtud vyplývá, že právo na soukromý majetek je nerozlučně spjato se společenskou odpovědností. Rubem této odpovědnosti je skutečnost, že míra politické moci závisí na míře bohatství. Dokonce si toho všiml i Timothy Snyder, který je jinak specialistou na excesy východních, komunistických tyranií. S úžasem jsem četl v jeho poslední knížce Tyranie tuto větu: „Nouze [na začátku třicátých let] byla tak veliká, že občany SSSR donutila k pojídání lidského masa." Vedeni smyslem pro podobné historické zobecnění bychom mohli říci: „V dobách segregace se synci plantážníků v jižních státech Unie bavili věšením černošských mladíků." (Čtenář sám posoudí, která věta víc odpovídá skutečnosti.) Snyder trpí zvláštní ideologickou barvoslepostí nebo astigmatismem – zlé věci vidí jen na levé straně spektra. Četba papežovy encykliky Evangelii gaudium, ne tedy žádného marxistického traktátu, mu připomněla tyranii jiného typu, která je skrytá, funguje bez stranického a státního diktátu, nepotřebuje ozbrojené oddíly, zatýkání, koncentrační tábory: „Klanění se zlatému teleti dostalo novou a nelítostnou podobu v kultu peněz a diktátu ekonomie. (...) Nastoluje se nová neviditelná, leckdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje své zákony a svá pravidla." Snyderovi je však třeba přičíst k dobru, že přece jen, pod vlivem prezidentských voleb, které vynesly na povrch politika extrémní pravice, navíc zmateného a ješitného, si uvědomil hrozbu rostoucí moci oligarchů ve Spojených státech: „V současné situaci, kdy jsou majetkové rozdíly vyostřovány globalizací, hrozivost [problému oligarchie] jen narůstá." Představu, „že finanční příspěvky na politickou kampaň spadají z právního hlediska pod svobodu slova", považuje za „bizarní", a nesouhlasí s tím, „že slovo mimořádné bohatých lidí je slyšet víc než slovo ostatních lidí." Tento argument na obranu demokracie důsledně používal v předvolebním boji Bernie Sanders, kandidát otevřeně se hlásící k socialismu. V reakci na negativní výsledek voleb napsal článek vyzývající členy Demokratické strany k změně kurzu – „How Democrats can stop losing elections" (Jak mohou demokraté zabránit volebním ztrátám, The New York Time, 15. 6. ); varoval v něm před „centristickou ideologií", která přenechává iniciativu pravici: „Strana musí hlavní důraz klást na politiku jdoucí vstříc lidem, kterým nic neříká demokracie, a vrátit milióny nových voličů do politického dění. Musí být připravena čelit extrémní pravicové ideologii bratří Kochových a milionářské třídě, musí bojovat za ekonomiku a vládu, která pracuje pro všechny, a ne jen pro jedno procento."

Je na místě uvést krátkou charakteristiku bratří Kochových. David a Charles vlastní druhou největší podnikatelskou společnost v USA, k majetku přišli přičiněním svého otce, který úspěšně obchodoval s Hitlerem i Stalinem. Vystupují jako představitelé nejkrajnější pravice; založili řadu vzdělávacích a mediálních institucí, které se snaží svými peněžními a politickými aktivitami podpořit soukromé podnikání zbaveného všech státních omezení a intervencí. Bohatými dotacemi podporují volby politiků krajní pravice. Ztělesňují „ryzí" kapitalistické podnikání podléhající pouze zájmům majitelů společností, podniků, firem, bank. Tedy tomu, co Paul Samuelson, jeden z nejvlivnějších amerických ekonomů, nazval „šíleným" systémem. Bratři Kochové nejsou jedinými americkými oligarchy, kteří podporují nejpravověrnější politické a podnikatelské aktivity. Patří k nim také u nás dobře známý György Soros. Podílel se na podpoře domácích odpůrců sovětského režimu, financoval také politické oponenty v okrajových zemích komunistické říše, mezi jinými i disidenty u nás. Po převratu mu také Václav Havel uspořádal ve Španělském sále slavnost na znamení díků za peněžitou podporu. Každý si o tom může učinit vlastní představu, ale nemělo by se zapomínat na odpůrce režimu, kteří mu vzdorovali s nemenším osobním zaujetím, ale peněžní pomoc z Ameriky i odjinud přitom považovali za nepřijatelnou. O Viktoru Orbánovi si nemyslím nic dobrého, ale jeho tvrzení, že Soros zamýšlí změnit politické poměry v Maďarsku, můžeme věřit – vždyť pro rodáka–miliardáře byl před lety i sám Orbán jen pěšákem na jeho šachovnici. Buď jak buď, kdyby byl Soros chudým kramářem na rohu ulice v Greenwich Village, nemohl by mluvit ani do místní, ani do mezinárodní politiky. Právo k tomu získal od svého majetku, ke kterému přišel pomocí obludné burzovní spekulace. Nejlepší z možných zlých systémů mu to umožnil. Exemplární případ zneužití soukromého majetku.

Můžeme považovat za náhodu, že myslitelé a náboženští reformátoři považovali za zdroj společenského zla soukromé vlastnictví? Proč Kristus, Mohamed a utopisté, jako Campanella, Bacon, Saint–Simon, Fourier, Owen, odsuzovali sociální nerovnost a proč jedni i druzí snili o světě bez boháčů a chudých? Je samozřejmě zásadní rozdíl mezi královstvím božím a komunistickou falanstérou, ale jedno mají společné – mezi obyvateli ráje nejsou žádné rozbroje, všichni jsou na jedné lodi, nic nestojí v cestě tomu, aby se vzájemně ctili a milovali.