Je to věčná svízel Hamletova – otec na hradbách ho nepřestává strašit a vyzývat k potrestání starých zločinů. Víme, že dnes u nás, na rozdíl od předchozích dvou století, větší úlohu hraje zapomnění než paměť a že některé věci už, bohužel, nejde napravit. Naštěstí platí i to, že minulé věci opředené chvalozpěvy a velebením kritické myšlení zbavuje aureoly. Střízlivé ohledávání stop má vždy šanci zbavit je přemíry dobového písku a ukázat, kam vedou.

Můžeme přijmout tvrzení, že listopadové vítězství nad komunistickým režimem vybojovala hrstka statečných jedinců – disidentů, kteří „holýma rukama", silou pravdy a lásky, přiměli držitele moci, aby jim bez jediného výstřelu předali moc? Je v pořádku, když se po převratu někteří z nich vysmívají Gorbačovovi, že se mu nepodařilo sovětskou říši udržet pohromadě? Měli by mu spíš poděkovat – kdyby Reagan měl při vyjednávání za partnera neústupného dogmatika, bůhvíjak by to dopadlo. Můžeme disidenta, který litoval, že se u nás v roce 1948 nenašel generál, který by s komunisty rázně zatočil, považovat za demokrata? Kolik tisíc lidí s hvězdou na klopě i bez odznaku by musel jeho český Pinochet dát postřílet, popravit, uvrhnout do vězení, aby se země mohla dát tou správnou cestou? Můžeme práci miliónů lidí znehodnotit tím, že je zařadíme do šedé zóny? Můžeme lékaře, stavaře, učitele, herce, dělníky a kohokoli, kdo dělal svou práci dobře, hodnotit jako zbabělce a oportunisty, jen proto, že neriskovali a své kritické mínění o režimu nedávali ostentativně najevo? Můžeme veřejné nadávání bolševikovi v hospodách, zvlášť když bylo povzbuzeno větší dávkou alkoholu, považovat za akt občanské statečnosti? Podobné pochybnosti a otázky vyvolává i dnešní systém politických stran – můžeme je považovat za záruku demokracie, za záruku svobody slova a rovné soutěže myšlenek, názorů, vizí? Můžeme neochotu mnoha občanů zúčastnit se voleb svádět na jejich nedostatečnou občanskou uvědomělost? Není jejich netečnost vůči veřejným věcem dána tím, že nevidí žádnou stranu, která by odpovídala jejich názorům a hájila jejich zájmy? Není přece v pořádku, že se jich nikdo neptá, jde-li o zásadní věci dotýkající se každého z nás, jako bylo – rozbití Československa; privatizace továren, přírodních zdrojů a institucí zaručujících plnění základních funkcí státu; členství republiky v mezinárodním vojenském paktu; přítomnost cizích vojenských základen u nás; regulace přílivu emigrantů ze zemí s odlišnými civilizačními zvyklostmi, které jsou v rozporu s naší kulturou.

Politické strany

V systému byzantské říše proti sobě stály dvě opoziční strany; občas se utkaly v gladiátorské aréně; teklo přitom dost krve, jednou to vyhráli bílí, podruhé zelení, dav se nabažil, pobavil a ti nahoře – církevní a pozemkoví magnáti si vesele vládli dál.

V dnešní době a u nás pokud strany nebudou svou politiku odvozovat z hlubších společenských, etických, filosofických principů, pokud nebudou s to formulovat dlouhodobé programy a cíle, volič bude stále v rozpacích. Říká se, že dnes už dělení politického spektra na pravici a levici neplatí, že krajní pravice přebírá od socialistů opomíjené sociální otázky a že sociálnědemokratické strany v mezinárodním měřítku se daly do služeb globálního kapitalismu. Je to pravda, ale tyto posuny umožňuje nepřítomnost dlouhodobých stranických programů; strany se soustřeďují na aktuální předvolební hesla – špičkou jejich nosů jsou nebližší volby.

O dnešní nerovnosti

Nerovnost za dnešních dnů se dostává na úroveň doby kankánů a nástupu jazzové éry, kdy začaly kvasit příčiny velké krize konce 20. let. (Milton Friedman sice tvrdil, že zdatný bankéř by tuto katastrofu odvrátil správným finančním opatřením, ale tomu může věřit jen člověk, který si myslí, že nebezpečně se zostřující rozpor mezi kapitálem a prací se dá zažehnat kropítkem administrativních opatření.) Skutečnost, že nerovnost se dnes blíží katastrofální situaci z dob, kdy Balzac, Zola, Austinová, Thackeray a další romanopisci líčili do nebe volající stav společenské nerovnosti, vzbuzuje obavy i hněv. Palčivou otázkou bídy se však zdaleka nezabývali jen spisovatelé soustavně kritizující sociální poměry.

Neokonzervativní revoluce si vytvořila a stále posiluje úzkou vrstvu bohatých lidí, jejichž životní příležitost není dána v prvé řadě talentem a pracovitostí, ale sociálním původem. Silná a sebevědomá střední třída se drobí a příležitost dostávají především mladí lidé, kteří získávají již na startovní čáře nesrovnatelné výhody proti ostatním společensky méně privilegovaným vrstevníkům.