V období takzvané sametové revoluce jsem pracoval na ÚVISu (Ústřední vědecko-informační středisko) ČSLA. Bylo to informační pracoviště ministerstva obrany, které vyhodnocovalo z hlediska trendů převážně legální informace z oboru vojenství a technologií. Připravovaly se tam informace pro ministra a vrcholové pracovníky resortu. Něco podobného, jako byl Prognostický ústav. Pokud mohu posuzovat, informační zajištění ÚVISu studijními materiály bylo lepší, než má současná Armáda ČR. Pracovníci měli každopádně lepší přehled o politické a vojenské situaci v zahraničí než naprostá většina občanů ČSFR, včetně členů a nomenklaturních kádrů vládnoucí KSČ. Téměř všichni odborníci na tomto pracovišti měli nějaké politické „škraloupy“, počínaje vyloučením z KSČ a dalšími hříchy za rok 1968, příbuzné v zahraničí, případně nějaký problém z práce v rozvědce. Přesto si je armáda ponechala pro jejich odborné kvality a náčelník střediska plukovník Žáček raději obětoval generálskou hodnost při jejich obraně před kádrováckými politruky.
Takováto sestava samozřejmě dovedla poměrně přesně vyhodnotit i politický vývoj, stejně jako pracovníci Prognostického ústavu, bez ohledu na fakt, že jsme měli zakázáno vyhodnocovat informace z SSSR, samozřejmě včetně nepublikovaných a cenzurovaných. Jenže ty k nám dorazily oklikou z USA, SRN, Velké Británie, Francie a Rakouska, odkud pocházely naše hlavní informační zdroje. V Prognostickém ústavu byla situace podobná. Takže, pokud někdo v současnosti kritizuje pracovníky tehdejšího „prognosťáku“, neví, o čem blábolí. V celé republice nebyli informovanější odborníci. Ti, kteří se dali následně na politiku, vycházeli z globálně uznávaných trendů. To, že se těmito vlastními trendy neřídili v praxi naši noví západní bratři a německá EU je zcela popírá, je věc druhá. Výsledky jsou vidět a ještě budou.
Naopak rozvědka, ta se tehdy moc nepředvedla. Jejich informace jsme občas dostali k posouzení a připomínaly produkci současné BIS, která vyrábí horší ideologické slinty, než kdysi Ústav marxismu-leninismu. Rozvědka nás taky nenáviděla víc než třídního nepřítele a po listopadu 1989 se postarala o likvidaci ÚVISu. V té době se už rozvědka stávala turistickou kanceláří pro synky a dcerky komunistických nomenklaturních kádrů, stejně jako v SSSR, a těm šlo především o vlastní životní úroveň. Na nějaké politické přesvědčení a věrnost vlasti kašlali. Podobné to bylo i v diplomatickém sboru, přičemž tento trend pokračuje do současnosti.
Sametová revoluce v souvislostech
Je třeba zdůraznit, že mocenský převrat, či předání moci, na přelomu let 1989 a 1990 nevznikl sám od sebe a nejednalo se o nějakou náhodnou akci študáků. Rovněž se nejednalo o hrdinský boj Václava Havla a několika disidentů v neutuchající občanské válce, podporovaný miliony hrdinných antikomunistických odbojářů. Disidenty v podstatě nikdo neznal, nemluvě o faktu, že mnozí byli agenti StB a reklamu jim udělali především politruci z Rudého práva, kteří je napadli pitomými články.
Jednak se nic důležitého neděje samo o sobě, jednak s několika tisícovkami mládežníků by si tehdejší VB (Veřejná bezpečnost) a její pohotovostní pluky, lehce poradila. Disidenty StB běžně strkala v krizových situacích do kriminálu, nejvyšší špičky školila na utajeném pracovišti v protialkoholní léčebně (jeden už zemřel, druhý oblbuje jako kněz z kazatelny). To vše bez ohledu na fakt, že v předlistopadovém období jsme měli v celé ČSSR 23.000 zaměstnanců ministerstva vnitra a výrazně vyšší kriminalitu než v současnosti, kdy vnitro disponuje více než 40.000 zaměstnanci jen v ČR. Když se podíváme na demokratické ministry vnitra, nemůžeme se divit. Obdobné je to i v jiných resortech, až na několik výjimek, samý nezištný a morálně pevný, vlastenecký odborník.
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
Vše je třeba vidět v souvislostech. Tehdejší ČSSR byla ideologicky závislá na tehdejším SSSR. Některé zasloužilé kádry si bez povolení z Kremlu pomalu nezašly ani na záchod. Přitom v Kremlu spělo vše již za vlády Brežněva k ekonomické katastrofě. Stranické vedení prostatických dědků, ověšených kilogramy metálů, jak někteří úředníci z našeho ministerstva obrany, bylo myšlenkově zhruba o generaci opožděné za světovým vývojem a mělo děs z technologických revolucí. Vládly tam duševně průměrné či omezené, vzájemně se podporující rodiny nomenklaturních kádrů.
Rozvrat nastal po smrti Andropova. Již v té době existovali v SSSR soudruzi, kteří měli majetky v přepočtu v miliardách dolarů, vesměs ve zlatě, platině a diamantech. Svůj majetek potřebovali legalizovat a chtěli užívat, což nebylo možné v oficiálně beztřídním státu dělníků a rolníků, kde nevalný byt a auto byly obrovským privilegiem. Letos jsem viděl dva paneláky, kde bydlel v Jekatěrinburgu soudruh Jelcin jako vysoký partajní funkcionář. Ve Francii bydlí v takových migranti z Afriky. Otázkou je, zda nový nejvyšší partajní tajemník Gorbačov byl agent cizí rozvědky již před nástupem k moci, nebo se jím stal až v průběhu výkonu funkce. Každopádně se za ním z doby vrcholového partajničení v Stavropolském kraji táhnou i nějaké mrtvoly, a manželka Raisa měla svým životním stylem a kontakty ke komunismu víc než daleko. Nepochybně byl vydíratelný a měl podporu zlodějů. Taky vám to něco připomíná?
Z uvedeného vyplývá, že kdyby nedošlo k řízené likvidaci SSSR, žádná sametová revoluce by se nekonala. Hlavní zásluhu má tudíž Gorbačov a jeho parta, kteří paralyzovali komunistické strany okolních zemí, s výjimkou Číny. V rámci resortu obrany, stejně jako v celé republice, se již několik let před listopadem 1989 povinně jásalo nad geniálním demokratem Míšou Gorbym a jeho perestrojkou. To, že se v SSSR nic neperestrojilo, ale především kradlo, je věc druhá. Díky našim politikům jsme se neperestrojili podle Míšových not, takže jsme se vyhnuli katastrofálnímu propadu ekonomiky a ztrátě prakticky všech úspor v rozsahu, které postihly občany Ruska po rozpadu SSSR. Odborníci se shodují na tom, že Gorbačov a jeho následník Jelcin způsobili spolu s americkými poradci, zlodějskými oligarchy a dalšími vesměs progresivními komsomolci škody, které převyšovaly škody vzniklé za druhé světové války. Nelze se divit, že Rusové nedůvěřují cizákům a mnohdy i komunistům, a podporují vlasteneckého Putina.
Rovněž na ÚVISu nás zdatně oblbovali perestrojkou v rámci klanění se sovětskému vzoru. Nicméně odborníci byli, na rozdíl od stranických a svazáckých aktivistů, dost skeptičtí. V celé zemi se především aktivně řečnilo, plánovalo, ale v praxi moc neudělalo, abychom se v rámci komunismu, tedy socialismu, perestrojili na kapitalisty žijící ve vysněném nekonečném blahobytu. Pravděpodobně nejdále myslel Štrougal, ale kolem sebe měl samé brzdaře. A byl zde další problém. Bez ohledu impotentní propagandu mediálních politruků si většina občanů neuvědomovala, jaké jsou v kapitalistických zemích rozdíly v životní úrovni, nezaměstnanost a stávky, které nemohou zakrýt banány, ani levnější auta. Problém byl v tupé podřízenosti nomenklaturních kádrů rozpadajícímu se SSSR. Inteligentních politiků bylo málo, nejvíce vyčnívali Štrougal a nepříliš oblíbený Husák. Toho Češi moc nebrali, protože byl považován za slovenského nacionalistu, který zvýhodňuje Slováky. Ovšem názory znalých pamětníků na něj se dost liší. Bez ohledu na rostoucí ekonomické problémy a pokles exportu fungoval stát setrvačností déle, nicméně stále pomaleji.
Pupkatí svazáci 40 plus, vedení Vasilem Mohoritou, si užívali se soudružkami sekretářkami, plácali po zadku neplnoleté svazačky, zapáleně kritizovali hnusné sionisty, kteří se chtějí odstěhovat z SSSR do Izraele, ohrožují pokrokové arabské režimy a ubližují mírumilovným palestinským teroristům vedeným soudruhem Arafatem. K tomu napadali v médiích americké imperialisty a oslavovali s multikulturním nadšením černo-rudou teroristku Angelu Davisovou. Zároveň někteří z nich jezdili studovat na prohnilý Západ za peníze pracujícího lidu, jako pozdější ministr Dlouhý.
Nicméně pokud se někdo podívá na práce Oskara Krejčího, zveřejněné po listopadu 1989, uvidí klesající podporu vládnoucím elitám ze strany obyvatel. Systém byl nepochybně ekonomicky těžkopádný a potřeboval změny. Jenže ty byly možné pouze v případě odstranění většiny nomenklaturních kádrů, které se pevně držely koryt a vytvořily vzájemně se podporující síť moci a peněz, včetně silových resortů. V armádě panoval vtip na téma MUDR a MUKL, tedy muž určený k dalšímu růstu a muž určený k likvidaci. Rozdělení společnosti bylo nepřehlédnutelné, přičemž mnohdy nebylo dáno schopnostmi a kvalitou práce.
Síť nomenklaturních kádrů se nepodařilo odstranit a nepodařilo se to dodnes, kdy jsou mnozí z nich úspěšnými antikomunisty a euromarxisty. Lidé si zároveň rychle zvykli na levné bydlení, levnou hromadnou dopravu, bezplatné zdravotnictví a školství, jistou práci a mnozí si dokázali úspěšně přivydělat cestou takzvaných melouchů a malého přikrádání. Kvetla korupce v malém a v oficiálním nedostatku se dalo téměř vše sehnat. Pitomá propaganda moc nezabírala, takže si mnozí občané vysnili, jak to už bývá, že tráva u sousedů je zelenější a melouny větší. Svoboda projevu byla omezená, nicméně nikoli myšlení, a cenzuru máme pomalu zpět bez ohledu na svobodu a lidská práva. Ta nikoho nezajímala, a stejně jako dnes by je téměř nikdo nedokázal ani vyjmenovat. Kdo z vás, vážení čtenáři a kritici?
Armáda a takzvaný samet
Je třeba dát do značné míry za pravdu exprezidentu Klausovi, který vzpomíná na svoji politickou činnost po večeru 17. listopadu 1989. V rámci vrcholové stranické nomenklatury panoval bez podpory z Moskvy zmatek a rozvrat. Systém se již zhroutil v tehdejší NDR (Německá demokratická republika) a v Polsku, což se odrazilo i v náladách obyvatel ČSFR. Střední kádry a řadoví členové byli bezradní a většinou i zastrašení. Situace v resortu obrany byla obdobná a obraz popisovaný generálem Zachariášem, velitelem západního vojenského okruhu, je dosti realistický. Nikdo nevěděl, co má dělat. Ministr obrany Václavík byl pro tvrdý postup, ale partajní nomenklatura dostala zákaz od Gorbačova.
Schopnost nasazení vojáků základní služby, civilistů oblečených na dva, případně rok do uniformy, a to proti vlastním občanům, byla nejistá. Z tohoto hlediska chyběla vojenská policie či polní četnictvo, které by potlačilo případné vzpoury. I děti vojáků z povolání byly mezi studenty. Opět to byl výsledek dlouhodobé ideologické pitomosti politruků, kteří se oháněli chimérou uvědomělé vojenské kázně socialistického obránce vlasti. Proti útoku zahraničního nepřítele to snad fungovat mohlo, ale proti vlastním občanům sotva. Nelze vyloučit, že by výsledkem byla občanské válka za účasti armády, VB, Lidových milicí a kontingentu sovětské armády. Téměř každý s každým. Něco jako nedávno v Sýrii. Kdo by byl vítězem, a osvoboditelem?
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
Z uvedeného důvodu byla zamítnuta iniciativa jak generála a ministra Václavíka, tak plukovníka Zbytka. Lidové milice se bez řádného velení a logistického zajištění doslova rozsypaly. Nasadit je proti studentům, kteří pocházeli většinou ze stranických rodin, včetně milicionářských, nebyl dobrý nápad. Stát nebyl zdaleka tak efektivně totalitně organizovaný, jak si dnes mnozí představují a jak bájí euromarxistická propaganda. Vše nakonec zůstalo na VB a jejích pohotovostních plucích. Přitom velení VB bylo ve stejném rozkladu jako politická reprezentace a každý se bál vydat rozkaz. Akce Zásah neprošla a připravenost dělníků, rolníků a pracující inteligence ubránit socialismus se ukázala chimérou. Pracujícím za několik desítek let jaksi došlo, že v zemi nevládne dělnická třída, ale stranická nomenklatura KSČ, Čs. strany lidové, Čs. strany socialistické, Strany slovenskej obrody a Strany slobody. Hlavními likvidátory socialismu nebyli disidenti a studenti, ale socialistická nomenklatura. To správně poznal už Stalin, a stálo ho to život.
Ve srovnání se současnými elitami byly československé nomenklaturní kádry úplní chudáci, nicméně i tak jejich privilegia a místy i odborná neschopnost popouzely většinu občanů. Ještě před listopadem 1989 se k nám dostal utajovaný dokument. V něm bylo uvedeno, že pouze menšina vedoucích stranických kádrů je schopna porozumět směrnicím z ÚV KSČ a realizovat je, další část je schopna jim porozumět, ale není schopna je realizovat, a značná část není schopna jim ani porozumět. Většině občanů v listopadu 1989 nešlo o restauraci kapitalismu, ale o jakýsi modernizovaný socialismus, který by udržel všemožné jistoty a výhody, ale zvýšil životní úroveň. Jenže žádný kočkopes neexistuje. Mnozí si později mysleli, že jim to přinese německá EU. Stejná chiméra, jako uvědomělá vojenská kázeň.
Když jsem se náhodou připletl 17. listopadu večer do demonstrace, stačil jsem rychleji vytáhnout služební průkaz a zmizet, než jsem nějakou chytil dubčekem, jak se od roku 1969 říkalo dlouhým obuškům. Druhý den jsem vyvolal na ÚVISu zděšení svazácké a stranické organizace svým popisem událostí. Nikdo nevěděl, co má dělat. V rámci VKR (vojenská kontrarozvědka) byla situace podobná. Všichni čekali na rozkazy a plnili je. Koneckonců, tak to má u armády být.
Jen několik nadšenců se pokoušelo o fanatické akce. Jeden z vyšších funkcionářů mne dokonce tlačil do akce v civilu pro StB. To jsem odmítl, nehodlal jsem dělat nějakého dalšího studenta Šmída (agent StB Zifčák). Další práci pro VKR jsem odmítl, což mi někteří neodpustili dodnes. Někteří se zcela vážně začali připravovat k založení ilegální odbojové stranické organizace. Jaksi nepochopili, že komunistickou stranu už potopilo, bez ohledu na členskou základnu, vlastní vedení tupě závislé na cizím sovětském zájmu a vlastních korytech, a akčně zcela impotentní.
Havla podpořili při volbě prezidenta právě komunisté a celý další vývoj nastartoval premiér komunistický, soudruh Čalfa.
Po třiceti letech nelze přehlédnout obdobné ideologické a ekonomické vztahy a akční impotenci současných českých elit ve vztahu ke koloniální euromarxistické německé EU, obzvláště z hlediska obecného rozvratu společnosti, nastupující krize, ohrožení afroislámskou invazí a jadernou válkou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller
