V současnosti se mi jedná především o totální nesmysl a alibistický manévr představitelů EU ve smyslu zavedení kvót na příjem imigrantů.

V první řadě se musíme zabývat příčinami imigrační vlny do Evropy. Je nutné ukázat na původce tohoto stavu, detailně zmapovat situaci a pak hledat možná řešení. Je zcela liché, zabývat se nyní nějakými kvótami, které jsou doslova výsměchem a ponižováním uprchlíků, ale i domovského Evropského obyvatelstva. Každý rozumný člověk je schopen pochopit, že žádné kvóty problematiku imigrantů nejsou schopny vyřešit a zemím, kde se uprchlíci soustřeďují, to už vůbec nepomůže. Je však na oněch kvótách i cosi pozitivního. To pozitivní je především to, že jde ze strany EU o dílčí přiznání značných pochybení v mezinárodní politice, i když na druhé straně jsou ony kvóty vyjádřením alibismu ve smyslu toho, že EU má přeci snahu tíživou situaci nějakým způsobem řešit, i když má svůj nesmazatelný podíl viny na novodobém stěhování národů.

Zjednodušeně se dá říci, že příčinou hromadného úprku lidí z převážně muslimských zemí je válka, ale to je opravdu jen velmi zjednodušené, i když sami uprchlíci to vnímají prvotně stejně. Principiálně však původ současných válek vězí v papírcích s portrétem George Washingtona, ropě a neokolonializmu. Napětí mezi táborem křesťanů a muslimů existuje od pradávna, ale do jisté doby byl mezi oběma tábory relativní klid. Ten skončil v době, kdy USA se svými spojenci napadli Irák a zabili Saddáma Husseina. Zdevastování Iráku a vraždění tamních obyvatel bylo založeno na lži USA, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení, které nikdy nebyly nalezeny. To znamená, že tato válka byla nelegitimní a zbraně hromadného ničení byly jen návnada pro veřejnost. Nicméně USA se svými spojenci šli do Iráku šířit tu svou demokracii, která znamená občanskou válku. Stejný osud potkal Libyi a v současnosti o své bytí a nebytí bojuje Sýrie. Nejde však v žádném případě o demokracii a o lidi, ale o světovou nadvládu USA, které ji začali postupně ztrácet.

Mainstream o USA bude psát samé superlativy, ale to podstatné občanům tají. USA totiž postupně ztrácejí svou světovou ekonomickou dominanci, kterou získali díky druhé světové válce a krvácející Evropě. Těžba ropy v USA má již delší čas klesající tendenci, což má za následek nutné dovozy. Nepočítám zde s těžbou z břidlic. Ropa je však klíčovým artiklem ekonomiky a to jak z pohledu financí, tak z pohledu suroviny. Dlužné částky za dodanou ropu ze zemí jako Irák či Libye byly značné, ale ještě větší problém nastal, když americké těžební společnosti museli čelit hrozbě odnětí těžebních práv ve výše uvedených zemích. O nová těžební práva projevilo zájem více zemí jako např. Čína, Rusko nebo Írán. Z tohoto pohledu by šlo o situaci pro USA nepředstavitelnou, ba dokonce fatální. Každý slušný ekonom z této situace dokáže snadno vyčíst, že ztráty pro USA by v tomto směru byly nepředstavitelné, a že daleko lepší a levnější bude vyvolání války v pro USA klíčových regionech pod jakoukoliv záminkou. To vše samozřejmě za instalace nové proamerické vlády, čímž se daná oblast stává jakousi novodobou kolonií. Nové vládnoucí struktury v zemích jako je Irák či Libye jako svůj vděk smažou USA jejich dluhy a prodlouží těžební práva americkým společnostem. Vzniklá občanská válka v těchto zemích hraje taktéž do karet USA, protože zde mohou uplatnit na trhu své zbraně, což roztáčí kola jejich ekonomiky a násobí zisk. O exodus lidí z těchto zemí se USA moc nestarají, protože to je již mimo rámce jejich zájmu a také velmi dobře vědí, že jsou příliš daleko na to, aby uprchlíci pluli na vorech do USA. Velmi dobře vědí, že to nejvíce odnese Evropa, protože je nejblíže, a že tento stav bude pro Evropu zátěží takového rázu, že ji to bude oslabovat a vnitřně destabilizovat. V kontextu uvedených faktů bylo nutné v této špinavé hře namočit i spojence z NATO, což nebylo tak těžké. Britové jsou bez USA poměrně slabou zemí, a proto vedou vůči USA svou extrařiťolezní politiku. Francie spolupracovala tak aktivně zase proto, že volební kampaň Nicolase Sarkozyho financoval Muammar Kaddáfí, což bylo pro Francii mezinárodním ponížením, když se vše dostalo na veřejnost. Bylo tedy na pořadu dne napravit si reputaci.